aDSC_6658 aDSC_6658
aDSC_2496 aDSC_2496

Projev Christiny Reesové v britském parlamentu

01.08.2016 23:16

Skutečnost, že squash nemůže být součástí olympijských her, už se řeší i v nejvyšších politických patrech. Devatenáctého července vystoupila na půdě britského parlamentu bývalá vynikající velšská squashistka a nyní labouristická poslankyně Christina Reesová a apelovala na vládu, aby podnikla kroky k zařazení squashe do olympijského programu. Přinášíme zkrácenou verzi jejích dvou vystoupení.

V roce 1975 jsem během letních prázdnin pracovala na částečný úvazek v nově zřízeném volnočasovém centru v Bridgendu, dělala jsem takovou holku pro všechno, pokud šlo o sport, protože jsem potřebovala zaplatit univerzitu. Sport pro mě vždy znamenal hrozně moc. Jako dítě jsem byla hodně zakřiknutá a šikanovali mě, takže mě máma přihlásila na judo, abych zesílila. Na různých školách jsem Wales reprezentovala také v hokeji, tenisu a atletice. Sport mi dal sebevědomí a schopnost soustředit se a udělal ze mě týmovou hráčku, takže možnost dál pracovat ve sportu je pro mě nesmírným potěšením.

Tehdy jsem v centru vedla jeden kurz a zničehonic slyším hlasité bouchání, tak se jdu podívat. Vylezla jsem po nějakých schodech na galerii a uviděla kurt a na něm dva muže, kteří podivně vypadajícími tenisovými raketami třískají do gumového míčku. Zamilovala jsem se na první pohled – do hry, ne do těch mužů. Půjčila jsem si raketu, vyžebrala míček a každou volnou minutu mezi směnami jsem trávila na kurtu a učila se hrát.

Squashisti v Bridgendu mě přijali mezi sebe a vstoupila jsem do tamního squashového klubu. Dostala jsem se do mužského týmu a později si mě vyhlídla velšská asociace a pozvala mě na testy do národního týmu. To bylo někdy začátkem prosince, a potom už se mi nikdo neozval, tak jsem předpokládala, že mě nechtějí. Pak jsem těsně před Vánoci četla sportovní rubriku v novinách a tam stálo: „Chris Reesová si zajistila místo v národním týmu poté, co hrála squash jen půl roku.“ Pomyslela jsem si, že to je pěkný příběh, a až pak mi došlo, že se mluví o mně. Trenéři mi zapomněli dát vědět, že mě vybrali.

Tak začala moje dlouhá kariéra. Squash mi dal mnoho věcí: zábavu, kondici, přátele a práci. V devadesátých letech jsem kariéru ukončila a v roce 2004 jsem volala na velšskou federaci, protože jsem hledala starého přítele. Mike Workman, tehdejší ředitel tréninku a rozvoje, mi do telefonu řekl: „Chris, neslyšel jsem o tobě víc jak deset let! Jako by se po tobě slehla zem. Potřebujeme trenérky, zítra začíná kurz, zapíšu tě.“ A já mu odpověděla: „Ne, jsem hráčka, neumím trénovat. Raketu jsem nedržela přes deset let.“ Tu výměnu názorů jsem ale prohrála, stejně jako mnoho následujících, když se Mike stal mým šéfem.

Hrát za Wales a reprezentovat svou zemi v národním dresu byla jedna z nejkrásnějších zkušeností v životě. Když si ale najdete svěřence, trénujete ho od úplných začátků a dovedete ho až do reprezentace, když můžete sledovat, jak rozvíjí svoje schopnosti a jak dospívá po taktické stránce, je to ještě lepší pocit.

Je těžké vybrat jednoho z nich, ale chtěla bych tu dnes mluvit o chlapci jménem Josh Lee. Když jsem ho začala trénovat, bylo mu pouhých devět. Byl tak malý, že na bekhendu i na forhendu držel raketu oběma rukama, ale díky obrovskému talentu a chytrosti porážel i o dost větší děti. Obouruční hra ale neumožňuje squashistům provádět některé údery, hůř se jim natahuje pro míček a velmi tím trpí kyčle. Věděla jsem, že jestli to chce Josh dotáhnout až do reprezentace, budu ho muset přeučit na běžný styl. To ale znamenalo, že bude začínat od píky a prohrávat s hráči, nad kterými dříve vždy vítězil. Vysvětlila jsem mu, co mám v úmyslu, a on to pochopil. Použili jsme lehčí raketu. Přišlo mu, že v levé ruce má víc síly, tak jsem mu pravou zavázala za záda. Strávili jsme nespočet hodin předěláváním jeho švihu a pilováním úderů. Nakonec se stal výborným hráčem a velšským reprezentantem. Jsem velice pyšná na to, že jsem dokázala pomoct Joshovi i ostatním dětem, které jsem trénovala.

Mnoho lidí překvapí, když se dovědí, že squash není olympijským sportem; předpokládají totiž, že už se na olympiádě hraje roky. Bohužel to tak není. Squash je jako gladiátorský souboj, je dynamický, fyzický i psychicky náročný – jsou to v podstatě šachy na nohou. Učí hráče taktice, strategii a jak vyzrát na soupeře, takže představuje ideální základ pro politickou kariéru.

Proč squash na olympiádě není? Pro mě je to naprostá záhada. Mezinárodní squashová federace vznikla v roce 1967, nyní funguje pod názvem Světová federace squashe a byla uznána Mezinárodním olympijským výborem. Ve více než sto osmdesáti pěti zemích světa stojí přes padesát tisíc squashových kurtů, od Arktidu až po nejjižnější části Austrálie či Jižní Ameriky. Squash je skutečně globální sport provozovaný milióny lidí na celé planetě. Máme mistry i mistryně světa ze všech kontinentů. Minulý rok hostilo profesionální turnaje v kategorii dospělých čtyřicet sedm států a účastnili se jich hráči a hráčky ze sedmdesáti čtyř zemí.

Získat medaili na olympijských hrách by pro mě byl vrchol kariéry. Nechápu zařazení golfu. Na golfovém hřišti strávíte pět hodin, abyste zahráli možná tak sto úderů, zatímco na squashovém kurtu zahrajete sto úderů za pět minut. Omlouvám se, zkrátka tomu nerozumím. To je můj osobní názor.

Na mužském a ženském profesionálním okruhu soutěží přes sedm set padesát sportovců ze šedesáti devíti zemí a v rámci toho juniorského se pořádají turnaje na světové, regionální i národní úrovni. Jsou k dispozici žebříčky v kategorii dospělých, juniorů i masters. Panuje naprostá genderová rovnost a na největších turnajích se postupně vyrovnávají mužské a ženské prize money. Squash zcela vyhovuje požadavkům Mezinárodní antidopingové agentury WADA.

Máme nejmodernější celoskleněné kurty se skleněnou podlahou a bočními dveřmi. Celkově je prezentace profesionálního squashe úplně jiná než za mých časů – hudba, osvětlení, moderátoři… Vytvořilo se tak báječné propojení mezi hráči a diváky. Také squash pro lidi s postižením má silnou pozici: neslyšící mají vlastní šampionát a německá squashová federace dělá úžasné pokroky se squashem pro vozíčkáře, kde je cílem splnit podmínky Mezinárodního paralympijského výboru.

Jak vlastně výběr sportů pro olympiádu funguje? Rozhoduje se zároveň s vyhlášením hostitelského města. V roce 2005 zvítězil Londýn a byly oznámeny příslušné sporty. Z potenciálních nových odvětví byl squash na vrcholku užšího výběru. Zprvu se nečekalo, že se nějaké z osmadvaceti míst pro londýnskou olympiádu uvolní, ale nakonec vypadly baseball a softbal, takže jsme doufali, že squash dostane šanci. Naneštěstí jsme doplatili na pravidlo, že nové sporty musejí pro zařazení získat alespoň tři čtvrtiny hlasů, což se nepovedlo žádnému. V Londýně jsme tedy sledovali jen dvacet šest sportů.

Přišel rok 2009 a pro olympiádu v roce 2016 tato dvě uprázdněná místa zaplnily rugby a golf. Poté se rozhodlo, že z osmadvaceti sportů letošní olympiády bude jeden vyškrtnut, aby v roce 2020 došlo i na nějaký nový sport. Z programu vypadl zápas, ale byl zařazen na seznam osmi kandidátů na toto uvolněné místo, který byl následně zkrácen na baseball se softbalem (tentokrát jako jeden sport), zápas a squash. V roce 2013 byl zvolen právě zápas, přestože squash byl na seznamu jediným skutečně novým sportem.

Baseball je v Japonsku oblíbený, takže Tokio jej chtělo prosadit, a MOV dal hostitelské zemi právo nominovat nové sporty. Původně to byl squash s baseballem, protože zůstaly v užším výběru, ale Tokio dostalo volnou ruku, aby olympiádu otevřelo i jiným sportům. Z pětadvaceti uchazečů vzešlo osm nejvážnějších. Loni v srpnu se každý z nich prezentoval před MOV a v září bylo zvoleno pět nových sportů, přičemž squash chyběl. Místo něj bude olympiáda nově obsahovat baseball a softbal, karate, skateboarding, sportovní lezení a surfing. Surfing přitom nemá ani olympijským výborem uznanou mezinárodní federaci, a jelikož panují obavy o dostatečnou výšku vln v oceánu, bude se možná muset přejít k jejich umělému vytváření.

O hostitelské zemi pro olympiádu v roce 2024 se rozhodne příští rok. Zdá se, že velkou naději má Los Angeles, ale neví se, jestli bude možnost zařadit do programu nové sporty. Pořádání squashového turnaje by nebylo nákladné, jen třicet dva hráčů a stejný počet hráček. Hrálo by se šest dní na dvou kurtech a bylo by potřeba jen dvacet rozhodčích. Mohly by se využít již postavené kurty nebo by se mohly někam umístit kurty skleněné. Zápas na každém z nich mohou díky okolním tribunám sledovat až čtyři tisíce diváků, což přispívá k fantastické atmosféře. Není nutné mít speciální místo na rozcvičení a zahřátí se, to dělají hráči přímo na kurtech, kde poté probíhají utkání. Představte si, jaké mohly londýnské hry být, kdyby tu bývaly stály dva kurty třeba na Horse Guards Parade (na tomto místě se během londýnské olympiády konal turnaj v plážovém volejbalu – pozn. red.).

Zaváže se Ministerstvo [kultury, médií a sportu] k podpoře squashe na všech úrovních, od začátečníků až po elitní hráče? Pokusí se ministryně [sportu Tracey Crouchová] vrhnout světlo na příčiny neúspěšných pokusů zahrnout squash do olympijského programu a pomůže nám vést kampaň za to, aby se squash konečně olympijským sportem stal? Desátého října 2015 probíhal světový den squashe. Pro tento rok ještě nebylo stanoveno datum, ale ministryně by se k nám možná mohla připojit.

Z neméně obsáhlé odpovědi Tracey Crouchové vybíráme jen tu část, která se přímo týká možnosti vlády podílet se na olympijském začlenění:

Rozhodnutí zařadit na olympiádu nové sporty je věcí Mezinárodního olympijského výboru. Britské vládě ani vládě žádného jiného státu nepřísluší vměšovat se do tohoto procesu nebo lobbovat za přijetí konkrétního sportu, zvláště když vezmeme v potaz, kolik jich lidé v této zemi provozují.

Jsem si jistá, že paní poslankyně chápe, že na mě tlačí i mnoho dalších sportů, abych se snažila zasáhnout v jejich prospěch. Těžko se dá jeden sport upřednostňovat před druhým. Je správné, že do výběru nezasahujeme a že se jedná o nezávislý proces. Na druhou stranu může příslušný národní zastřešující orgán spolu s mezinárodním orgánem vést kampaň za zahrnutí daného sportu mezi olympijské disciplíny. Soudím, že právě tato možnost přichází v úvahu pro olympiádu v roce 2024.

překlad: Jiří Hron
zdroj: hansard.parliament.uk

 



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net