Na všem se dá najít pozitivum

27.04.2013 10:42

Autorka článku : Zuzka Kubáňová

Celý život se řídím heslem, že všechno špatné je k něčemu dobré. Ale taky že nic není zadarmo a tak jsem prostě od malička dříč a ráda dokazuju sobě i ostatním, že zaběhlá tvrzení se prostě dají bortit. I proto pro mě byla velká motivace se po porodu kvalitně a rychle vrátit do formy, dokázat, že i s mimčem se dá vrcholově sportovat. Ano, je to dřina, ale jde to. Dokázala jsem si najít pozitivum i hnací motor k dalšímu tréninku poté, co jsem při obhajobě mistryně světa v racketlonu ve finále prohrála o jeden jediný bod. A i poté, co právě po tomto mistrovství světa se začalo ukazovat, že sport naší rodinu stojí víc, než na co máme a musela jsem na čas s tréninkem raketových sportů skončit. Tehdy jsem si řekla, že se můžu vrhnout na trošku jiné působiště a že to určitě bude poučné :-).

Když něco dělám, chci to dělat pořádně a světe div se, miluju fyzickou přípravu. Vždycky jsem se o ní mohla opřít a když všechno selže, mám prostě takovou jistotu, že aspoň běhat můžu hoooodně dlouho. Během náročné racketlonové přípravy jsem si dobře uvědomovala, že některé stránky tréninkové přípravy nezvládám zapojit dostatečně do programu. Hlavně s Nikitkou, kdy místo relaxace a odpočinku běhám za ní a snažím se jí věnovat další svou energii (a většinou mám pak problém večer neusnout dřív, než ona). Na tyto zanedbávané stránky jsem se nyní zaměřila a šla si sama sebe prozkoušet. Co se týče fyzické kondice, vytrvalosti a síly a dynamiky dolních končetin, tam jsem se moc nespletla – v lekcích zaměřených na posilování hýždí, skákání přes švihadlo, kopání, zapojování „angličáků“ a dřepů do cvičení, tam všude jsem vládla s přehledem a úsměvem. I když ze mě pot stříkal na kolmo, cítíla jsem se skvěle. Ale problém a spoustu zábavných i horkých chvilek jsem začala zažívat při cvičení s činkami v dlaních.

Tak jsem si hezky nakráčela do sálové lekce „total body trainingu“ a říkám si, že to nebude zas tak horký, jak jsem slyšela. Nebylo – dokud jsme běhali na místě, skákali a dělali výpady. Dokud se posilovalo břicho, byla jsem taky v sedle a se sedlem i na koni. Ale v okamžiku, kdy jsem dostala do ruky těžší činky než většina cvičících s větou: „Vypadáš, že máš ruce namakaný“, jsem se začala rosit a nejdřív jsem spadla z koně a potom i ze sedla :-). Protože jsem tušila, že to co vypadá „namakaný“ je spíše „vyšvihaný“ od rakety a boxování z Jumpboxingu. Ono to možná hezky vypadá, ale ... Do kapsy si mě brzy strčili snad všichni cvičící, zatímco mě ve chvíli, kdy jsem tyhle činky měla zvedat asi v 10ti minutovém bloku málem „ty hnáty upadly“, ostatní vypadali, že je to „faaaakt pohodička“. Nemluvě o slečně instruktorce, která měla 20kg i s postelí a činky (stejně těžké/lehké jako ty moje) jí létaly vzduchem jako pírko. V tuhle chvíli jsem srdcatě bojovala a myslela na své klientky na Jumpboxingu, jak jim říkám, aby se v případě, že nebudou zvládat, nestyděly přestat a odpočinout si nebo třeba jen odhodit zátěž a pokračovat bez ní. A konečně jsem pochopila, proč často zcela nepochopitelně pokračují ve cvičení i tehdy, když je vidět, že už to fakt „nedávají“. Nakonec moje hrdost ustoupila znalostem o zdravém provedení cviků a činky jsem prostě zahodila :-D Jakááááá to byla úleva!

Další dávka holého „přiznání si pravdy“ přišla při posilování tricepsu. Ten sval tam prostě není!!! A přitom opět vypadá, že tam je! Vždyť kolikrát jsem viděla, jak kamarádky zírají na fotky a říkají, že jsem „namakaná jak hovado“ (slovy jedné z nich a slušně řečeno :-). Ale ten triceps tam prostě najednou nebyl. A již jmenovaná „muší váha“ instruktorka si dávala jeden tricepsový klik za druhým a já už měla pocit méněcennosti :-D Opět mi hlavou prolétla myšlenka: „Ne všem se dá přeci najít pozitivum, víš aspoň, v čem se můžeš rozhodně zlepšit.“ A tak jsem do toho šla.

Díky možnostem, které se mi naskytly, jsem začala chodit na kruhové tréninky (nejen) do posilovny a už mě ani nepřekvapilo, že paní, která vypadala zcela mírumilovně, bych rozhodně naštvat nechtěla. To co ona bez známky nejistoty a třesu v pažích zvedla za činky, o tom já jsem si mohla nechat zdát a hodně jsem se nadřela i s kily mnohem menšími. Ale měla jsem dobrý pocit :-). Vždyť já dřinu miluju a třeba, až se vše srovná a já se zas vrhnu do tréninku raketových sportů, tak se budu cítit prostě lépe. A když ne? No, tak není nad osobní zkušenost :-).

Mým dalším „ostrým testem“ byla jóga. Už od malička vím, že prostě nejsem úplně typ s ukázkovou flexibilitou (mírně řečeno) a i proto jsem vždycky ke strečinku snažila stavět zodpovědně. Každopádně už dlouho taky tuším, že sláva to veliká tedy není. První lekce jógy mi přišla relativně hodně „v pohodence“. Po absolvovaném náročném víkendu jsem si tam vyloženě odpočinula a pěkně se protáhla. Ale říkala jsem si, že to asi není úplně tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Svůj test jsem tedy obnovila. A tak jsem se po hlavě vrhla i do powerjógy.. A po první desetiminutovce jsem pochopila, že tohle si teda vážně „užiju“ :-). Silové „záležitosti“ opět z mé strany probíhaly relativně v pohodě a byl to pro mě spíše vytoužený odpočinek mezi cviky typu „bojovník jedna“, „bojovník dvě“ a dalšími různými bojovníky. Vůbec jsem si jako bojovník nepřipadala a při slovech o tom, jak si v téhle poloze máme příjemně pohovět, jsem si připadala spíš jako naprosto neskladná skříň, když všichni ostatní vypadali jako úhledné zakulacené a protažené hadí ženy a co ještě hůř – i muži :-D Když ke mně pak přišla „paní jogínka“ se slovy, že je vidět, že jsem hodně zpevněná (myslela tím asi úplně tuhá), ale že jsem tu správně, protože na tom zapracujeme, opět jsem viděla to „slunce v duši“ a pozitivní záblesk toho, že se zas něco naučím a dám svému tělu dávku zdravého pohybu, kterou si zaslouží.

Hned na druhý den po józe jsem s hrdým pohledem vlétla na squashový kurt, hned poté na běžecký pás a s úsměvem na rtech jsem si dala řádně do těla s tepovkou létající blízko maxima. „Ano, to je to, co umím, to je to, díky čemuž se cítím tak skvěle“, ale taky si nyní o to více uvědomuji, že je určitě nejvyšší čas a skvělá příležitost dát svému tělu odměnu i za to, jak se stará o mojí náladu a psychiku a že zkrátka drží i přes to, jak ho kolikrát pokouším. A věřím, že až nastane (a ona nastane) znovu ta správná příležitost vrátit se do tréninkového procesu – ať už squashového nebo racketlonového, že budu daleko silnější a hlavně si budu daleko víc uvědomovat, že je třeba skutečně si rozšiřovat obzory a možnosti přípravy.