aDSC_6658 aDSC_6658
aDSC_8905 aDSC_8905

Zázračné dítě Nour El Sherbiniová

13.02.2016 06:29

Redaktorka serveru Cairoscene.com Niveen Ghoneimová se na konci ledna vydala do Alexandrie, aby se setkala s druhou nejmladší squashistkou ze světové špičky, Nour El Sherbiniovou, která svými výkony píše squashovou historii a láme rekordy. Egyptská naděje promluvila mimo jiné o své soutěživosti, o svých obavách a nejistotách, ale také o tom, co ji žene kupředu.

foto: Ahmed Najeeb

V Alexandrii panuje příjemně chladné odpoledne. Předcházela mu dvouhodinová cesta vlakem, plným hluku a řevu, z rušného hlavního města do egyptské perly Středomoří. Zachytím závan mořského vzduchu a klestím si cestu úzkými, životem kypícími ulicemi. Jakmile se přede mnou otevře silnice vedoucí podél pobřeží, z vánku se stane vítr. Alexandrie mě stihne omámit ještě dřív, než se dostanu k tamnímu legendárnímu Sportovnímu klubu. Vyběhnu schody do budovy, abych konečně poznala Nour El Sherbiniovou, jednu z nejmladších hráček současné squashové elity.

Pro dvacetiletou rodačku z Alexandrie nejsou vítězství nic nového. Squash hraje od šesti let, z turnajů vyprovodila už mnoho favoritů a získala nespočet cenných skalpů. V roce 2007 vybojovala první ze svých celkem pěti titulů z British Junior Open a poté přicházel jeden triumf za druhým. V pouhých třinácti se stala nejmladší hráčkou, která kdy ovládla Mistrovství světa juniorů. Tento famózní výkon se jí podařilo ještě dvakrát zopakovat – El Sherbiniová je tak jediným trojnásobným vítězem BJO v historii. Její poslední rekord se datuje do letošního ledna, kdy ve finále Turnaje šampiónů ukončila suverénní jízdu Američanky Amandy Sobhyové, a stala se tak nejmladším vítězem této akce vůbec.

U vchodu do blyštivé, prosklené kavárny ve druhém patře mě s přátelským úsměvem pozdraví. Když vejdeme dovnitř a začneme hledat tiché místo na rozhovor, přijde k ní nějaký starý muž a gratuluje jí k vítězství: „Mabrook ya Nour!“ křičí, načež se ona plaše usměje a poděkuje mu. Není tu jediný člověk, jenž by ji nepozdravil, když procházíme kolem – pokývání hlavou, úsměvy, zamávání… Je tu zkrátka holkou odvedle, kterou každý zná.

Jak já znám sporty, střídají se v nich stavy euforické radosti a depresivního smutku, obrovské výhry a drtivé porážky. Jste buď Babe Ruth – ten byl také zázračným dítětem –, nebo Chris Dudley, neexistuje nic mezi (Babe Ruth byl vynikajícím baseballistou, Chris Dudley se v basketbalové NBA proslavil tím, že minul třináct trestných hodů za sebou, čímž ustanovil rekord soutěže – pozn. red.). Jde o zdánlivě nekonečný maraton, poháněný každým atomem sportovcova těla a čirou láskou ke hře. Moje první otázka k Nour proto zní: „Neunavuje tě to někdy?“ Usměje se a odpoví: „Myslím, že pořád potřebuju být pod tlakem. Někdy si sice musíte dát pauzu od toho všeho, ale pak si říkáte ‚Chci zase zpátky‘.“

„Jsi obecně soutěživá?“ ptám se. „Spíš jsem soutěživá jenom ve sportu – na kurtu jsem úplně jiný člověk. Ale kromě soutěživosti jsem se díky squashi naučila tolik věcí, které uplatňuju i v reálném životě, například jak být efektivní a jak si zorganizovat čas,“ říká.

Onoho „úplně jiného člověka“ poznávám, když vejdeme do rušné tréninkové haly se třemi squashovými kurty na každé straně. Posadí se na lavičku naproti kurtu, zaváže si tkaničky, jako kdyby se připravovala na bitvu, pak si pečlivě vybere raketu a vstoupí na bitevní pole. Na kurtu už není tou milou dívku, se kterou jsem si povídala u kafe; pohybuje se obezřetně, pak skočí jako panter a rázně, ale bez námahy trefí měkký míček raketou.

Vypadá to tak přirozeně, skoro jako by hrála jen instinktivně, což není žádné překvapení, když člověk vezme v potaz, jak dlouho se squashi věnuje. „Můj bratr dělal hodně sportů a já tehdy byla ještě malá, takže jsem všude chodila s ním. Když ale začal se squashem, byla jsem už dost stará, abych to mohla taky zkusit, tak jsem se k němu přidala. Doporučoval mi, ať hraju pravidelně, a vždycky si vyčlenil posledních deset minut ze svých tréninků, aby mě něco naučil,“ vzpomíná.

Jak někdo tak mladý zvládá proplouvat rozbouřeným mořem profesionálního sportu s takovou lehkostí? Zdá se, že El Sherbiniová našla spolehlivý způsob: musíte squash mít rádi tak moc, že ve srovnání s ním vše ostatní bledne. „Miluju squash, ale zas tolik si neužívám všechno kolem, třeba trénování, posilování a tak. Dělám to ale právě kvůli lásce ke hře,“ vysvětluje. „První malý turnaj jsem vyhrála v sedmi, ale nebojím se, že bych měla zažít nějaký předčasný vrchol kariéry. Můžu soutěžit až do konce a dávat do toho všechno, dokud budu squash milovat a dokud mě bude bavit,“ prohlašuje sebevědomě.

Množství jejích úspěchů vás nutí přemýšlet, jestli si vůbec někdy připadala, že je to všechno nad její síly, nebo jestli o sobě někdy pochybovala. Možná vás překvapí, že i taková špičková sportovkyně občas svádí boj sama se sebou. „Je to ten nejhorší pocit, jaký může sportovec mít,“ říká o prohře. „Minulý rok pro mě byl dost složitý: často jsem prohrávala, vracela jsem se do Egypta s mizernou náladou, zamykala se v pokoji a v podstatě jsem odsouvala život stranou. Pak jsem se ale vždycky vzpamatovala, protože squash se nikdy nezastaví, pořád se hraje dál,“ vypráví mi. Prohry na ní zanechaly nesmazatelnou stopu. „Na Turnaji šampionů mě před každým zápasem naplnily obavy a strach. Šla jsem na kurt a říkala si, že prohraju. Ale při první výměně jsem na to úplně zapomněla a začala jsem se spíš než na svoje starosti soustředit na hru,“ dodává.

Na svůj věk je Nour El Sherbiniová mentálně vyspělá. „Každý se bojí, co se stane v budoucnosti, ale já zkrátka nejsem ten typ člověka, který by si všechno dokázal naplánovat dopředu. K životu přistupuju jako k něčemu, co se nemůže pokazit, protože když už se děje něco špatného, vždycky se to dá napravit,“ říká s úsměvem.

Sportovci přicházejí a odcházejí, ale jedině ty, kteří zvládnou najít křehkou rovnováhu mezi sebevědomím a pokorou, si budou dějiny pamatovat. Dvacetiletá Egypťanka hraje squash s odvahou a vášní dítěte nepoznamenaného životním zklamáním a s precizností ostříleného mistra – pokud ani to není hodno zápisu do historie, pak nevím, co jiného si takové privilegium zaslouží.

překlad: Jiří Hron
zdroj: Niveen Ghoneimová, cairoscene.com

 



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net