aDSC_6658 aDSC_6658
aDSC_0992 aDSC_0992

Jak zlepšit postavení rozhodčích? Více autority a žádné odmlouvání!

02.10.2014 18:56

Právě byla odehraná první dvě kola nejvyšší domácí soutěže. Pro zvýšení kvality utkání na extraligové zápasy ČASQ přizvala i školené rozhodčí z Polska a Slovenska. Přesto jsme byli o víkendu na kurtech pražského Hectoru svědky častých diskuzí hráčů s rozhodčími. V souvislosti s tímto tématem jsme pro vás přeložili úvahu Davida Pearsona (trenér Nicka Matthewa či Jenny Duncalf) ze serveru Squash Mad o postavení rozhodčích v dnešním světě squashe.

Anton Pacek a Jaroslav Příhoda diskutujív rámci 1. kola extraligy 2014 / 2015

Zůstanou stroky a lety navždy problematickým prvkem squashe? To je věc názoru, ale domnívám se, že pokud jde o rozhodčí, měli bychom se zaměřit na něco jiného. Velmi často jsem totiž svědkem toho, že nad hráči nemají kontrolu.

Pro mě je dobrý rozhodčí ten, který se nenechá od hráčů zastrašit. I hlas, jímž sděluje skóre, by měl vyjadřovat autoritu a sebevědomí. Rozhodčí neuvažují nad tím, jak mluví, jaký dělají dojem nebo jak prosazují svá rozhodnutí. Cílem není chovat se k hráčům, jako se chová učitel k dětem, ale získat si jejich respekt způsobem, jakým rozhodčí řídí hru. Právě to arbitrům často schází – schopnost jednat s lidmi.

Například Australan Damien Green tohle umí fantasticky a má nad hráči naprostou kontrolu. Mluví k nim přátelsky, ale zároveň rozhodně, a drží tak otěže zápasu pevně v rukou.

Lee Drewovi (ředitel vzdělávání trenérů v PSA, pozn. redakce) bych poradil, aby své rozhodčí za každou cenu vedl ke snaze naučit se správně komunikovat s hráči – jak s nimi vést rozhovor, jak vyřešit případný spor. Vhodným příkladem zde mohou být ragbyoví sudí. Ti hráče nechají říct si svoje, pak jim jasně vysvětlí, proč se rozhodli tak nebo onak, a oznámí jim, ať se s tím prostě smíří.

Současný systém rozhodování s sebou navíc přináší několik praktických problémů. Prvním z nich je fakt, že rozhodčí spadají pod WSF, ne PSA, takže tu existují dvě zastřešující organizace, které se ne vždy dokážou shodnout.

Další velkou komplikaci představuje absence jakékoliv finanční odměny pro rozhodčí. Cestují po celém světě zkrátka jen proto, že milují svou práci. Kdyby dostali třeba tisíc liber za týden strávený v Chicagu, pak by se možná našlo více lidí, kterým by rozhodování stálo za to. Celá činnost by se tak profesionalizovala. Momentálně však chybí jakákoli motivace. Například nikdo z bývalých hráčů nedělá rozhodčího. O čem to svědčí?

Dále chci upozornit na věkový problém. Většině rozhodčím je okolo šedesáti sedmdesáti let, ale nepřicházejí žádní mladí a dynamičtí lidé, aby je nahradili, žádná nová krev. Vždyť stále pískají někteří veteráni, kteří jsou na okruhu už od dob mého dětství!

Také si myslím, že některým rozhodčím je kontakt s hráči nepříjemný, jako by neměli dostatek sebevědomí. Takoví jako John Massarella nebo Roy Gingell zvládají svou práci na výbornou, náležitě řídí hru a uplatňují svou autoritu, zatímco jiní reagují na hráče podrážděně, což ničemu neprospívá.

Současný systém tří rozhodčích by podle mě také potřeboval určitá vylepšení:

Jeden člověk by měl mít na starost rozhodování let/no let/stroke, další by obsluhoval video a dva rozhodčí by hru sledovali buď ze stran, nebo z pozice za zadní stěnou kurtu a hlásili „dolů“ a „out“.

Při pozorování hry ze strany získá rozhodčí opravdu skvělý výhled. Jeden by tedy byl napravo, druhý nalevo, další by plnil úlohu centrálního rozhodčího a poslední by seděl u videa. Na celém procesu se tak stále podílejí čtyři osoby, ale je zřetelněji vymezeno, kdo je za co zodpovědný.

Po vší kritice rozhodčích je ale třeba říct, že i hráči toho mají na svědomí dost. V ideálním světě by neexistovaly žádné spory – je ohlášen „let“ a hráč to prostě přijme, ať se mu to líbí, nebo ne. Nakonec je to vždy právě o hráčích. Když proti sobě hráli Peter Nicol a John White, byl i let velkou vzácností, protože se na kurtu oba chovali příkladně. Stejně tak Geoff Hunt. Někteří hráči se ale naopak často snaží rozhodčím jejich úkol znepříjemnit.

Nejde o problém jen posledních let. Jako aktivní hráč jsem rozhodčí také zpochybňoval a nedomnívám se, že by s nimi squashisti oproti minulým dobám jednali více či méně zdvořile. Je to pořád zhruba stejné. Bohužel se tento nešvar stal součástí naší sportovní kultury. Diskuze s rozhodčími už nejsou považovány za něco nepřijatelného. Není to něco, na co bychom měli být pyšní: kdybyste šli po ulici a potkali někoho, kdo by s vámi mluvil tak jako někteří hráči s rozhodčími, pravděpodobně byste se poprali.

Není bez zajímavosti, že během finále Her Commonwealthu nebo mistrovství světa, významných a vysoce sledovaných akcí přenášených televizí, se hráči hádají mnohem méně. Při velkých zápasech prostě přestávají dělat to, co dělají běžně, protože vědí, že k dobrému squashi tohle zkrátka nepatří.

Kde člověk naopak často vidí spoustu dohadování se a neurvalostí, jsou první kola turnajů, která nikoho zas tak moc nezajímají. Je docela pozoruhodné, že když se hráči opravdu musí chovat slušně, nemají s tím problém.

David Palmer a Jan Koukal při hře na ME klubů v září 2012

Třeba David Palmer se v některých zápasech pouštěl do debat s rozhodčími poměrně často, ale když hrál s Peterem Nicolem finále Her Commonwealthu v roce 2006, neutrousil jediné slovo. Kdyby se stejný zápas konal na nějakém lokálním turnaji, mohlo by to vypadat úplně jinak.

Můj návrh řešení zní následovně: stanovme jasná pravidla chování, za jejichž nedodržení bude hráč potrestán. Nadáváte na kurtu nebo používáte nevhodné výrazy? Bude vám udělen trestný bod, žádné varování. Opustíte kurt a začnete se hádat s rozhodčím? Bez milosti dostanete trestný bod. Vrazíte zezadu do soupeře tak, že skoro upadne? Další trestný bod.

Jakmile hráči tato prostá pravidla pochopí, už to víckrát neudělají. Vše by se ohromně zjednodušilo, což je přesně to, co náš sport potřebuje. Už žádná varování, jen jednoduchá pravidla.

Ať už jste rozhodčí, trenér nebo manažer týmu, nikdy nesmíte dovolit, aby nad vámi hráči získali převahu. Nesmíte se nechat hráči ovládat. A pokud se tak stane, bude to váš konec.

autor: David Pearson
překlad: Jiří Hron
originál textu: Squash Mad



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha

Petr Steiner: Redakce / Irčo, díky moc za přeložení výborného článku, který bychom mohli následovat. Já, jako hráč, jsem situaci rozhodčím často neulehčoval, často jsem se vůči nim choval bez dostatečného respektu. Dnes si to uvědomuji, mrzí mě to a snažím se při výchově mládeže v našem klubu, aby 1) se chovala slušně a s respektem vůči soupeřům i rozhodčím, 2) dokázala obstojně rozhodovat přidělená utkání - návod D. Pearsona pomáhá.

30.09.2014 22:07

admin: Děkujeme za reakci :-), je pro nás signálem a podporou, že máme pokračovat v další prácí. V redakci jsme získali velmi kvalitní posilu v osobě Jiřího Hrona a proto doufáme, že brzy přineseme další zajímavé články, které se budou věnovat především squashové tématice :-).

30.09.2014 23:26

admin: Je potřeba vyzdvihnout i výběr článku a vynikajicí překlad J. Hrona. V. Morkus squashPage.net

30.09.2014 22:39

Adámo: pan Anton Pacek se velice předvedl při zápase ťukal na sklo, že byl míč 2x, hráči ho neslyšeli a pokračovali dál. Výměnu vyhrál hráč, kterému klepal dvojáka, ani se neobtěžoval, říct hráčům proč klepal, nebo že se mu něco nezdálo. To je kvalitní rozhodčí?

06.10.2014 22:05
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net