Khan versus Norman, konec jedné série

27.11.2016 20:21

Před třiceti lety, přesněji jedenáctého listopadu 1986, se v Toulouse konal nejslavnější zápas squashové historie. Zní vám to jako oxymóron? Od osmdesátých let totiž tento sport nikdy nedosáhl takové slávy. Jahangir Khan, jenž toho dne odešel jako poražený, je nicméně jednou z jeho výjimečných osobností. „Pokud vítězství znamená vše,“ napsal časopis Time v roce 2006, „Khan je největší hvězdou.“

Jahangirovy výsledky jej řadí do skupiny mimořádných sportovců, jakými byli například hráč kriketu Don Bradman nebo běžec Edwin Moses, o nichž by se klidně dalo tvrdit, že pocházejí z jiné planety. „Úroveň squashe pozvedl tak o patnáct dvacet procent,“ tvrdí o Jahangirovi Ross Norman, který ho v onen historický den porazil. „Roger Federer udělal to samé pro tenis, ale možná tak o pět nebo deset procent.“

Přestože je Federer skvělým tenistou, nikdy nezažil sezónu bez porážky. Naproti tomu Jahangir – jehož jméno samotné znamená „dobyvatel“ – neprohrál jediný zápas od jara 1981 do zimy 1986. Během pěti a půl roku měl údajně zvítězit v celkem pěti stech padesáti pěti utkáních, ovšem squashové záznamy z té doby nepředstavují úplně spolehlivý zdroj. Není divu, že když konečně ve finále World Open podlehl Rossu Normanovi, výsledek se dostal na titulní stránky novin po celém světě. I když ne všem se podařilo o této senzaci informovat přesně: pořad New at Ten jako vítěze uvedl Normana Rosse.

Normanův triumf připomínal konec klasického hollywoodského příběhu, který by se dal docela dobře přetvořit ve filmový scénář, jen kdyby squash nebylo tak obtížné atraktivně převést na filmové plátno. Ross začínal jako amatér, zkoušel štěstí na amatérských turnajích po celé Británii a ve volném čase lyžoval a surfoval. I poté, co se stal profesionálem, mu ke spokojenosti stačilo jen auto a dům. Zkrátka si užíval života.

Obrat pro Normana přišel v roce 1983, kdy měl nehodu při seskoku padákem. Zpřetrhal si vazy v levé kolenní čéšce a dověděl se, že bude už možná navždy kulhat. Během několika měsíců se ovšem vrátil zpátky na kurty. Jeho kariéra nejenže neskončila, ale vidina předčasného odchodu do sportovního důchodu jí dala nový náboj. Norman začal trénovat tvrději než kdy dřív. Jeden z jeho spoluhráčů řekl, že „byl víc Jahangir než Jahangir sám“.

Toho dne v Toulouse se Norman Khanovi vyrovnal fyzicky a překonal ho svou vůlí po vítězství a domů si odvezl výhru v poměru 9:5, 9:7, 7:9 a 9:1. Byl to jeho jediný triumf nad Jahangirem z jejich třiceti vzájemných střetnutí.

Jak to, že Jahangir vládl světovému squashi tak dlouho? Fyzická povaha tohoto sportu překvapivým výsledkům příliš nenahrává. Pokud hráči během výměny stihnou až osmdesát úderů a pokud diváci během zápasu vidí osmdesát výměn, jakákoli nepatrná převaha – ať už v rychlosti, přesnosti nebo fyzické kondici – se v dlouhodobém horizontu nakonec projeví. Vyrovnané zápasy se mění v souboje vůle. Rahman Khan, Jahangirův bratranec a trenér, to přirovnal k boxerskému zápasu, kde rány nejsou vidět na těle, ale projevují se uvnitř.

V tomto příběhu je klíčová motivace. Jestliže Norman po oné nehodě konečně našel svůj vnitřní motor, Jahangira poháněl ještě mnohem traumatičtější zážitek. V roce 1979 prodělal jeho starší bratr Torsam infarkt přímo na kurtu a na jeho následky zemřel. „Posílilo mě to a cítil jsem ještě větší odhodlání uspět,“ svěřil se Jahangir autorům nové knihy s názvem 555, jež vyšla letos prvního listopadu. „Nebylo to jen o mně. Dělal jsem to pro někoho, koho jsem měl rád.“

Jahangir sice toho dne s Normanem prohrál, ale následující rok či dva se dostal na ještě vyšší úroveň a kariéru ukončil až v roce 1993 jako držitel deseti titulů z British Open. Pro největšího squashového dobyvatele byla Torsamova památka světlo, které nikdy nevyhaslo.

překlad: Jiří Hron
zdroj: telegraph.co.uk

Zobrazit komentáře »