aDSC_6658 aDSC_6658
aDSC_2099 aDSC_2099

Amr Shabana: vykročil jsem do neznáma a jsem šťastný

01.02.2016 17:51

Nyní šestatřicetiletý Amr Shabana ukončil před nedávnem aktivní squashovou kariéru, ale kolem squashe se jeho život točí stále. Na začátku ledna jej vyzpovídala známá squashová redaktorka Fram Gommendyová. V rozhovoru prozradil více o svém odchodu i o svých nynějších aktivitách, a to jak těch trenérských, tak těch na sociálních sítích.

Trochu mě překvapilo, když jsem se o konci tvé kariéry dočetla z tweetu Omar El Sherbiniové!

Bylo to celé docela legrační, Fram, protože jsem to nebyl já, kdo s tím přišel první… Já jsem se vlastně jenom dozvěděl, že končím. Chceš vědět jak? Nedělám si srandu! Byli jsme se ženou u moře, asi sto dvacet kilometrů od Káhiry máme domek u pláže. Vzbudil jsem se ráno v devět a volá mi člověk, kterému pronajímám svůj dům, protože teď bydlíme v Torontu. Proběhla tahle konverzace:

„Gratuluju!“ začne on.
A já na něj: „K čemu?“
„Zrovna jsem si v novinách přečetl, že končíš kariéru…“
„Cože?! Co jsi říkal?!“
On: „Jo, je to v novinách!“
„Vůbec nechápu, o čem mluvíš. Jaký noviny?“
„Aha,“ pokračoval, „ty o tom asi fakt nic nevíš, možná bys na to měl kouknout…“

A tak jsem se dověděl, že končím kariéru… Zvažoval jsem to už předtím, a jak se blížilo září, ani jsem netrénoval, ale pak jsem si řekl, že by to nemuselo být hned v září, že budu hrát a skončím v říjnu…

Ale potom se dostalo ven, že budu spolupracovat s [Egyptskou squashovou] federací, a tak jsem se rozhodnul, že bude lepší skončit rovnou. Ta zpráva už si žila vlastním životem, i když se objevila v poměrně bezvýznamných novinách, ne moc seriózních, prostě jenom jeden řádek v tom smyslu, že Shabana nechává profesionálního squashe a pro rok 2016 jedná s Egyptskou squashovou federací. A tak se to stalo. Pak už šlo všechno ráz na ráz. 

Zmiňoval jsi, že nežiješ v Egyptě. Není to pro reprezentačního trenéra problém?

Rok 2015 nám díky moderním technologiím a elektronické komunikaci umožnil být – alespoň virtuálně – kdekoliv na světě. Uvědomil jsem si, že tu práci můžu dělat, můžu být v kontaktu s hráči. Mimochodem, mnoho z nich také pobývá v zahraničí.

Od září do června je sezóna v plném proudu a hráči nikdy nestráví na jednom místě moc času. V létě, mimo sezónu, se vracím do Egypta, kde se sejde celý náš národní tým a pořádáme společné tréninky a tréninkové kempy.

V Egyptské federaci mám úlohu ředitele reprezentačních týmů a technického poradce pro juniorskou sekci. Máme obrovské štěstí, že v čele federace stojí Assem Khalifa. V tom, co dělá, je světová extratřída a dokonale rozumí tomu, jak vést takový moloch, jakým je celý egyptský squash. Je skvělé, že pracuje u nás i se svým týmem. A egyptská Commercial International Bank coby oficiální sponzor egyptského squashe také představuje velký přínos.

S Assemem Khalifou to vidíme tak, že junioři potřebují osobní trenéry. Musí neustále zlepšovat svou hru, pohyb, údery, styl… Od deseti do osmnácti let se toho máte tolik co učit, je to období života, kdy se toho naučíte nejvíc. A na to je nutné mít trenéra.

Dospělí hráči také potřebují trenéry, ale stejně tak je někdo musí vést a dávat jim rady ohledně kariéry – jak ji zvládat, rozvíjet a posouvat výš, to všechno v jejich nejlepším zájmu. Někdo jim musí být k dispozici, aby jim pomohl čelit různým nástrahám, které je čekají během aktivní dráhy. Mým úkolem je podporovat všechny egyptské hráče a pomoci každému z nich, aby se stal tím nejlepším squashistou, jakým může být.

Můžeš uvést nějaký příklad?

Na základě vlastních zkušeností můžu říct, že neexistuje nic, co bych nezažil, ať jde o jakoukoliv věc. Dobrá nebo špatná, složitá nebo jednoduchá, od juniorských kategorií až po zápasy ve světové špičce jsem si prošel vším, a právě to můžu svým svěřencům předat. Když jste uprostřed všeho toho mumraje, často nastane nějaká situace nebo se objeví určitý problém, kdy je velmi těžké se rozhodnout.

Například máte hrát turnaj, ale utrpěli jste zranění a chcete z turnaje odstoupit. Kdy to máte udělat? Jak to máte udělat? Máte to vůbec udělat? Když máte potíže s motivací, co s tím? V podstatě to funguje tak, že za mnou hráči chodí se svými záležitostmi, pobavíme se o nich, já se s nimi podělím o svoje zkušenosti a řeknu jim, co mně osobně podle mého názoru dřív pomohlo nebo nepomohlo a jak jsem to nakonec vyřešil. Potom už je na nich, jak vyhodnotí to, co ode mě slyšeli. Během velkých turnajů je navíc koučuju a dělám jim poradce.

Jak s hráči komunikuješ?

Díky moderním technologiím, aplikacím jako Skype, Viber nebo Whatsapp, emailům, telefonům a tak dále je to v dnešní době velice snadné. Jsem s hráči v kontaktu tak často, jak si oni sami přejí. Pokud se mnou chtějí mluvit každý den, můžou, stává se to, když se musejí vyrovnat s nějakými specifickými problémy. Nebo mi pošlou krátkou zprávu, já odpovím a je hotovo.

Nabízím hráčům pomocnou ruku, aby dosáhli toho, čeho dosáhnout chtějí. Jsem rádce, přítel, připravuju je na zápas, provádím s nimi pozápasovou analýzu, diskutujeme o tréninkových strategiích nebo psychických aspektech. Ať už potřebují cokoliv, jsem tu pro ně. Neposkytuju jim jenom něco, co mě naučili ve škole, jsou to zkrátka životní zkušenosti. Když se se mnou chce někdo o něčem bavit, fajn, nemám na to diplom, ale už jsem si ledacos prožil. A právě o to občas jde. Ne že bych jim nařizoval, co mají dělat. Je to jenom můj názor a klidně můžou zajít za člověkem, co ten příslušný diplom má.

Byl jsi vždy spíš uzavřený, nevyhledával jsi přítomnost kamer nebo médií, ale teď máš vlastní kanál na Youtube, jsi na Twitteru i Facebooku. Připomínáš si tím, že život pokračuje dál?

Ano, je dobře, že jsi s tím přišla. Dřív jsem se projevoval na kurtu. Nerad jsem to dělal mimo něj, vždycky jsem za sebe radši nechával mluvit svůj styl hry a svoje chování při zápasech. Tak jsem se cítil pohodlněji. Když jsem ale skončil kariéru, o tuhle možnost jsem přišel a musel jsem si najít jiný způsob. A zjistil jsem, že se pořád můžu vyjádřit díky práci, kterou teď dělám, díky filmování a režírování, trénování a konzultacím, ale něco tomu chybělo.

Takže jsem se rozhodnul, že je čas vykouknout z ulity a udělat krok do neznáma. Začínám nový život a podle mě je důležité cítit se tak trochu „v ohrožení“, protože teprve tehdy se začíná něco dít a můžou přijít ty pravé příležitosti. Když člověk odmítá zkusit cokoliv nového, může klidně zůstat celý den doma a nedělat nic. Je to pro mě nezvyk, ale užívám si to, a jakkoli šíleně to bude znít, právě kvůli tomuhle jsem studoval mediální komunikaci (Shabana má bakalářský titul z univerzity v Káhiře – pozn. red.). Všechno to, co mě naučili ve škole a co jsem se naučil jako hráč, teď využívám, abych z té ulity alespoň trochu povylezl.

Předpokládám, že jsi musel být nadšený z pozitivních ohlasů, které jsi dostal?

Potěšilo mě to. Jako hráč jsem si nikdy nemyslel, že si mě budou lidi pamatovat pro výsledky, dokonce si vzpomínám, že jsem si říkal, že nikdy ve squashi nebudu bůhvíjak dobrý. Ale vždycky jsem chtěl odvést na kurtu maximum a zároveň jít za vzor jako osobnost, jako charakterní člověk. Snažil jsem se vystupovat co nejlépe, nepodvádět, nebýt pokrytec, nechovat k někomu zášť, nekomplikovat život rozhodčím, médiím nebo divákům a dělal jsem všechno pro to, abych si udržel dobrou náladu.

Teď cítím, že se mi to vrací, lidi za mnou chodí a mluví se mnou o tomhle optimismu a myslím si, že je to odměna za to, že jsem se snažil celé ty roky být pozitivní. Není to snadné, stojí to hodně úsilí. Podívejte se na jakéhokoli hráče, kterého obdivujete pro jeho způsoby, můžu uvést jména jako Nicol Davidová nebo Ong Beng Hee – toho se nedá docílit jen tak, musíte se chovat příkladně pořád, nemůžete to jen předstírat, když takoví ve skutečnosti nejste…

Pověz nám o svých videích na Youtube…

Všechny ty mediální věci, kterým se teď věnuju – videa, Twitter, Facebook –, jsou pro mě možnost, jak se vyjádřit a taky ukázat, čím vším se squashisti procházejí. Občas se tam objeví i něco, co by se dalo nazvat výukovým materiálem, ale důraz kladu hlavně na sportovce a na to, co prožívají.

Jde o to, Fram, že ty konkrétně ve svých reportážích dokážeš hráče proměnit v reálné osobnosti, dáváš jim nějaký příběh. Nepíšeš jenom o jednotlivých zápasech, ale i o jejich lidské stránce, o hráčích samotných, vynášíš na světlo jejich charakter. Když čtu někde nějakou reportáž, je to většinou jenom o tom, že tenhle porazil tamtoho. Ale ty pro nás vytváříš příběh. A právě o to se pokouším i já. Jeden člověk na celý sport je málo. K tvému reportážnímu pohledu tak přidávám ten svůj a taky chci vyprávět příběhy, protože to podle mě squashi chybí.

Navíc lidi rozumí tomu, co se snažím dělat a co ty děláš už roky, a já jsem zase pochopil, jak důležité je vědět, že každý hráč má vlastní příběh. Vždycky je příjemné nechat se do něj vtáhnout a vychutnat si ho, třeba i jen na několik minut.

Na ten nápad jsem přišel v roce 2011, když jsme s kolegou začali pracovat na dokumentu Wallbangers (plánovaný film o egyptském squashi v době tzv. arabského jara – pozn. red.). To už ale bylo v pozdější fázi mojí kariéry, tak jsem mu říkal, že kdyby za mnou byl přišel v době, kdy mi bylo tak devatenáct dvacet, hrozně rád bych se v tom angažoval víc, ale teď zkrátka nemůžu dosáhnout toho, čeho jsem dosáhnul už kdysi.

Teď po konci kariéry už mě nic nesvazuje, nemusím se starat o to, že mám příští týden zápas nebo tak něco. Je hotovo a já se můžu v klidu ohlédnout za tím, co jsem dokázal. Můžu mluvit s ostatními hráči, protože už s nimi nesoupeřím, a oni ke mně tím pádem můžou být naprosto upřímní. Zároveň si i oni se mnou můžou povídat jako s hráčem, i když hráčem už nejsem. Třeba rozhovor s Nickem bychom nikdy nemohli natočit, kdyby nás například zrovna čekal semifinálový zápas. Takže je fajn být mezi hráči, přestože nejsem jedním z nich.

Ty, Fram, už děláš reportáže víc jak deset let, hráči ti věří, znají tě, ale pro kohokoli z vnějšku je nemožné jen tak přijít a začít si se squashisty povídat o osobních věcech. Jsem si jistý, že žádný z hráčů by na tohle nepřistoupil. Takže můžu využít svého postavení a toho, že k hráčům mám přístup, a ukázat je v jiném světle, představit je jinak, než jak působí na kurtu.

Poslední otázka: jsi šťastný?

Je to pořád čerstvé, ještě před třemi měsíci jsem byl pořád na okruhu. Teď jsem šťastný. Když se mě někdo zeptá, jestli se mi nestýská, odpovídám, že ne, ale zkuste se mě zeptat za pár let.

Některé věci jsou pro mě ale pořád nové. Jde o to, že teď si můžu užívat: když jsem ještě jako závodní hráč přišel domů a manželka navrhla, že se půjdeme projít, ptal jsem jí, co tím jako myslí, že přece nemůžu plýtvat energií, takže žádná procházka, ani náhodou. Cokoliv, na co bych musel zbytečně vynakládat síly, nepřicházelo v úvahu, to byla noční můra. Takže si zvykám na to, že teď už klidně můžu jít na procházku.

Ne že by se mi vyloženě stýskalo, ale když něco děláte tolik let, nemůžete se zbavit pocitu, že to, čím se zabýváte teď, je jenom dočasné, že jednoho dne se vzbudím a někdo mi řekne: „Víš co? Je čas vrátit se zpátky a začít trénovat.“ Ne proto, že by mi to chybělo, ale protože je to zvyk, byl to můj život…

překlad: Jiří Hron
zdroj: worldsquashchamps2015.com



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net