aDSC_6658 aDSC_6658
aDSC_3486 aDSC_3486

James Willstrop: Deník z karantény, část 1.

27.06.2020 07:34

Psát o tom, jak moc současná pandemie změnila celý svět, je nošením dříví do lesa. Omezení se nevyhnula ani squashi a profesionální hráči tak přišli o možnost účastnit se oficiálních turnajů. James Willstrop využil volný čas k tomu, aby „dobu koronavirovou“ s nadhledem sobě vlastním zaznamenal prostřednictvím deníkových záznamů.

Na sociálních sítích se to hemží výzvami s trick shoty (parketa Daryla Selbyho) a každodenními ukázkami různých cviků, takže další už přidávat nemusím. Uvažoval jsem o tom, že natočím online výukové video ke svému „větrnému mlýnu“, ale už jsem zapomněl, jak takový úder zahrát. Pokud jste četli mou knihu Shot and a Ghost, víte, že si rád píšu deník, tak jsem si řekl, že se s vámi podělím o pár svých zápisků z těch několika posledních zvláštních týdnů a možná budu pokračovat, pokud to bude zajímat víc než tři lidi.

Deník je skvělý způsob, jak zachytit všechny pikantní i obyčejné události našeho života – s tím, že ty běžné a všední v současných chvílích a dnech bezpochyby převažují. Vrátím se v čase až do 2. března, kdy ještě nikdo moc neměl tušení, co nás čeká, a člověk se necítil jako zločinec jen proto, že řídí, nebo dokonce dýchá. Pamatujete si ještě tu dobu?

Pondělí 2. března

V městečku Bingley proběhla premiéra hry Kdo se bojí Virginie Woolfové, ve které účinkuju. Zapomněl jsem pár replik, prošvihnul nějaké narážky a celkově jsem spoléhal spíš na svůj instinkt. Ale právě to je ta zábava.

Zpráva od mé fyzioterapeutky Alison Roseové: ptala se, jestli se kvůli koronaviru ruší turnaj v Canary Wharf. Odepsal jsem, že by mě vůbec nenapadlo, že je tak vážné. Ona odpověděla, že na Blízkém východě se ruší triatlonové závody. To jako fakt?

Pátek 6. března

V týdnu odehrajeme pár dalších představení, ale člověk má pocit, že shromažďovat se na místech, jako jsou divadelní sály, není v takové době zrovna nejrozumnější – zvlášť když vezmeme v potaz zprávy z médií. Potřesení rukou doprovázejí zamračené výrazy. S objímáním každý váhá.

Itálie se ocitla ve velkých problémech.

Neděle 8. března

Na Canary Wharf jsem dorazil do místnosti, kde mají zázemí hráči, rozhodčí a televize, a všude byly dezinfekční gely a balíčky kapesníků. Všichni si drželi odstup, ale i přes tu plíživou atmosféru nadcházející zkázy nikoho neopouštěla dobrá nálada: Simon Rosner si dokonce našel chvíli, aby mi připomněl, jak mě vezl na zápas německé ligy a já mu celou dobu vyčítal, že jede moc rychle. Kolem se motal i Lee Beachill a vůbec netušil, která bije – problémy s vysíláním a koronavirem mu začaly přerůstat přes hlavu. Jako by se měl svět co nevidět zhroutit. Slavný Joey Barrington vypadal vyloženě na**aně, protože si musel venku na chodbě zase s někým potřást rukou, což je něco, s čím má problémy i bez pandemie. Tvářil se nervózně a jeho posedlost hygienou dosáhla úplně nových výšin. Hodně squashistů už si zvyklo na to, že si často myjí a dezinfikují ruce, protože tráví spoustu času v letadle a nechtějí onemocnět. Bylo zvláštní vidět, jak se podobně začíná chovat i zbytek světa.

Pátek 13. března

Setkání na univerzitě. Chtěl jsem si s někým potřást rukou a zapomněl na „protokol“ – podání ruky teď působí jako něco z minulého století. Vřelejšího uvítání by se mi dostalo i tehdy, kdybych dovnitř vešel s mačetou.

Sobota 14. března

Dostal jsem zprávu, že Grasshopper Cup se ruší. Zdá se, že v Canary Wharf měli docela kliku. Moc netrénuju, ale jestli to takhle bude pokračovat, nedokážu si představit, že nás v blízké době čeká zrovna nabitý program. Svět kolem rychle nabývá hodně zvláštní podoby.

Pondělí 16. března

Knihovna. Šel jsem za knihovníkem, protože jsem se potřeboval na něco zeptat, a on mě požádal, abych udržoval odstup. Ani jsem mu nepodával ruku, a už jsem si vysloužil varování. Kavárna byla pořád otevřená, ale vypadá to, že podobná místa možná brzo zavřou.

Moje žena Vanessa si večer znovu pročítala zprávy, a když mě chtěla zasvětit, s obavami jsem čekal, co přijde. Bál jsem se oprávněně – v médiích se objevily další informace, které měly lidem obrátit život naruby.

„Je to hotová věc,“ povídá mi Vanessa. „Určitě zavřou školy. Zřejmě v pátek.“

„No super,“ odpovídám. „Na jak dlouho?“

„Asi na několik týdnů.“

„TÝDNŮ! Co budeme dělat? (James Willstrop a Vanessa Atkinsonová mají dva syny, jednomu je sedm, druhému tři – pozn. překl.) Tohle by mohlo pár rodičů stát život. A když zavřou i kavárny, jak to jako máme zvládnout?“

„Nevím. Určitě si nějak poradíš. Byly doby, kdy kavárny neexistovaly vůbec.“

„Dětské koutky?“

„Ty zavírají ze všeho nejdřív. Je to líheň bakterií.“

„Jsme v háji.“

„Prarodiče nám taky nepomůžou. Určitě zůstanou v izolaci. Všude.“

„Tak to bude zajímavý. Týdny jako Batman a Robin v kostýmech, záchvaty vzteku, moře slz. A to už vůbec nemluvím o dětech. To všechno bez kaváren.“

„Zkontroluj, jestli máme dost vína.“

Na tom jsme se shodli.

Teď může přijít konec světa!

Jsem připravený!

Středa 18. března

Na univerzitě dodělávám jeden úkol a kolem počítačů obcházejí dobrovolníci a ptají se, proč nejsme doma. Skoro jako u výslechu. Situace se horší, ale pokud nemáme vycházet ven, asi by to někdo měl jasně říct. Nechat věci jen tak a jenom všem „doporučovat“, aby nikam nechodili, nemusí fungovat. Lidi se budou snažit žít normálně, dokud to půjde. Zdá se, že jakoukoli cestu mimo domov by teď měl člověk zvážit a mít k ní pádný důvod. Je třeba chovat se zodpovědně.

Když jsem v Leedsu na univerzitě s úlevou odevzdal svou práci, procházel jsem se městem a viděl zavřené obchody a restaurace a minimum lidí. Ulice zely prázdnotou. V knihkupectví Waterstones jsem si vybral knihu a na půl hodiny si sedl ke stolku v tamní kavárně, i když se zdálo, že je zavřená a přijímá jenom objednávky s sebou. Po chvíli začal personál odstraňovat všechny židle a stoly z horního patra. Lidé se začali trousit pryč. Já si pořád četl, ale zeptal jsem se jednoho člověka z personálu, jestli zavírají a mám se sbalit. Prý ne, všechno je v pořádku a nezavírají, ale musejí změnit uspořádání židlí a stolů kvůli „udržování rozestupů“. Tohle spojení bude v jednadvacátém století hitem.

Ještě chvíli jsem si četl, zatímco zákazníci se jeden po druhém zvedali od stolů a odcházeli a personál přesouval nábytek. Nerad bych neuctivě srovnával svoji situaci s cestujícími na potápějícím se Titanicu, ale i tak mi přišel na mysl smyčcový kvartet, který hrál i ve chvílích, kdy loď klesala ke dnu.

Celé to začalo působit zvláštně.

Jel jsem do Pontefractu pomoct s tréninkem juniorů. Někteří rodiče zůstali s dětmi doma. Ale hodně klubových členů jsem zahlédl popíjet na baru. Ti si s ničím hlavu nelámali.

Bavil jsem se s tátou. Je z toho všeho paf, stejně jako my všichni. Začínám si říkat, jestli epidemie neohrozí jeho práci (Malcolm Willstorp pracuje jako trenér – pozn. překl.), z čehož by určitě radost neměl.

Už jsme spolu řešili, že většina lidí – dokonce o hodně mladších než on – ani neopouští své domovy, natož aby trénovala čtyři hodiny denně ve squashovém klubu, kde z lidí všude kape pot. Měl jsem si to rozmyslet a nechodit na něj s tím, že patří do „rizikové skupiny“ a měl by být trochu opatrnější. Nemělo to nejmenší šanci na úspěch – bude pracovat, dokud bude moct. Tak mu říkám: Aspoň si vždycky pořádně vydrbej ruce. Z jeho odpovědí je trochu znát, že mu všechen ten povyk není po chuti.

Pátek 20. března

Vysadil jsem syna Logana u školy, která byla otevřená poslední den, a odjel do Skiptonu. Nápis před jednou kavárnou hlásal „Hledáme zákazníky“. Dojel jsem do Kettlewellu a tam jsem za krásného počasí absolvoval dost dlouhý a náročný běh/výšlap/výstup v tamních kopcích.

Po škole jsem vzal Logana do squashového klubu a v televizi se objevil Boris na další ze svých každodenních tiskovek. Personál zesílil zvuk a všichni se shromáždili kolem. Byl to docela zvláštní zážitek, takhle nějak si představuju Brity za druhé světové války, jak se tísní kolem rádia a poslouchají Churchillovy projevy. Boris teď s definitivní platností oznamuje, že kavárny, restaurace, kluby a volnočasová centra se počínaje zítřkem zavírají. Už o tom není pochyb.

Někteří přítomní dál hráli squash, jiní si pořád povídali a pili. Většina ale nedokázala odtrhnout zrak od Borise. Mick, který se v poslední době na kurtu hodně zlepšoval, stál uprostřed toho všeho a s mírně nevěřícným výrazem zíral na obrazovku. Jeho klub bude muset určitě zavřít, což je něco, co se s výjimkou 25. prosince jednou za čtyři roky neděje nikdy. Zdejší členové si možná na dlouhou dobu užívají poslední drink. Zdá se, že nás čeká karanténa.

Ti, kteří si rádi přihnou, začínají spřádat plány na dnešní večer – chtějí udělat pořádnou rozlučku, aby z toho aspoň něco měli. A jelikož to vypadá, že je to na nějakou dobu naposledy, co se dostaneme na kurt, hrajeme další zápasy, i když už se připozdívá.

Ten večer přišlo do klubu i pár dětí, které byly v posledním ročníku školy – a najednou se dozvěděly, že nebudou žádné zkoušky a se školou se můžou rozloučit. Všechno bylo striktně dané.

Doma přišla další várka ještě vážnějších zpráv a přísnějších omezení. Veřejnost by si měla dnes večer veškeré párty na rozloučenou odpustit a místo toho zůstat doma. Pohybovat se ve společnosti druhých se bere jako nezodpovědnost. Lidé si z toho měli odnést ponaučení, že když vyjdou ven, můžou šířit nákazu, a ještě její šíření urychlovat, čímž přidělávají práci zdravotníkům, jejichž kapacity jsou už tak na hraně.

Pro člověka je to kruté zjištění – má se vyhnout něčemu, co se pokládá za jeden ze základních principů naší existence. Obyčejný blízký kontakt s druhým, tedy něco, co zažíváme dnes a denně, je od nynějška za všech okolností zakázán. Sociální odstup se stává normou.

Dneska je skoro nemyslitelné, že ještě před týdnem se dva hráči sešli na squashovém kurtu před plným, relativně malým hledištěm v londýnském Canary Wharf, aby sehráli finále profesionálního squashového turnaje.

text: James Willstrop
překlad: Jiří Hron
zdroj: psaworldtour.com a psaworldtour.com



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net