aDSC_6658 aDSC_6658
aDSC_9198 aDSC_9198

Jsou dobří trenéři ohroženým druhem? – první část

01.07.2016 15:44

Článek Johna O’Sullivana z roku 2014 se netýká přímo squashe, ale sportu jako takového. Jedním ze základních pilířů rozvoje jakéhokoli jeho odvětví je bezpochyby práce s mládeží, výchova nových talentů. K tomu ale samozřejmě potřebujete dobrého trenéra. O’Sullivan si klade otázku, jestli dnešní společnost trenérskou roli dokáže respektovat a jestli svou někdy až přehnanou péčí o dobro dítěte trenérům neztěžuje už tak velmi náročné povolání.

Jedna z věcí, kterou se jako trenér rychle naučíte, je nebrat si věci moc osobně. Když prohrajete, z vašich největších fanoušků se můžou stát nejhlasitější kritici. Hráči vás v jednu chvíli nosí na ramenou, a další den na vás nadávají. Podstatné je, abyste si udrželi odstup a vždy se dívali na celkový obraz, když to jiní nedokážou. Pokud děláte svou práci dobře, hráči a fandové to v daný moment ne vždy docení, ale po letech budou na vaše vynikající vedení vzpomínat s uznáním.

Poslední dobou vídám hodně článků o tom, jak někteří dlouholetí trenéři museli rezignovat kvůli stížnostem rodičů, kteří nebyli spokojeni s výběrem hráčů pro zápasy nebo se domnívali, že jejich potomek nedostává v utkáních tolik prostoru a tak podobně. Četl jsem o tom, jak Minnesota schválila zákon, jehož cílem je ochránit trenéry před podobnými stížnostmi. Z dalšího článku jsem se dozvěděl o bývalém středoškolském basketbalistovi, který žaluje svého dřívějšího trenéra a sportovního ředitele, protože v zápasech nebyl tak často na palubovce. To je šílené. Takové věci už si osobně beru.

Připomnělo mi to jednu událost před pár lety, kdy jsem byl šéftrenérem ve fotbalovém klubu pro mládež. Mezi členy jsme tehdy dělali anketu, abychom zjistili, s čím jsou spokojení a v čem naopak zaostáváme. Dostali jsme spoustu hodnotných odpovědí, ale objevila se mezi nimi jedna, kterou jsem si vzal osobně. Stálo v ní: „Dělat trenéra je brnkačka. Vymyslíte jedno nebo dvě cvičení, pak si někam sednete a sledujete hru. To zvládne každý.“

No jasně, pomyslel jsem si. Dokážete si představit, kolik hodin týdně stráví dobrý trenér plánováním cvičení a jejich následnou analýzou, aby přišel na to, co příště zlepšit? Máte ponětí, kolik hodin se ti skvělí trenéři užírají před zápasem i po něm a říkají si, že udělali špatné rozhodnutí a že příště to musí zvládnout lépe?

Víte, kolik hodin stráví trenér tím, že si povídá s hráči nejen o sportu, ale i o životě? Uvědomujete si, kolik hodin musí řešit rozvody rodičů, zlomená srdce nebo problémy s drogami a alkoholem? Víte, kolik hodin tráví s rodiči svých svěřenců, když jim pomáhá najít společnou řeč s jejich dítětem, které si zrovna prochází složitým obdobím? Tušíte, kolik času stráví diskuzí o tom, na jakou univerzitu by se měl jeho svěřenec přihlásit nebo co by měl dělat po střední? Víte, kolik hodin stráví trenér s vašimi dětmi na úkor těch svých?

Řeknu vám něco, o čem většina lidí, kteří nikdy nikoho netrénovali, nemá ani ponětí: Všechny ty hodiny, které vynikající trenér tráví na kurtu nebo na hřišti snahou rozvíjet dítě po sportovní stránce, jsou obvykle zanedbatelné ve srovnání s tím, kolik času věnuje mimo kurt rozvoji mladého sportovce po stránce lidské. To je proces, který probíhá „za oponou“ a běžný člověk do něj nevidí.

Těmto trenérům říkám „pozitivně působící trenéři“. Jsou to vůdci, kteří ve své trenérské kariéře dosáhli bodu, kdy už úspěch neměří počtem vítězství a porážek nebo množstvím trofejí a medailí ani umístěním svěřence na šampionátu. Tito trenéři vychovávají lepší lidi a lepší hráče. Úspěch měří podle toho, na kolik významných životních událostí je jejich hráči pozvali. Když sportovec pozve trenéra na svatbu, promoci nebo podobnou událost, nedělá to proto, že vyhrál nějaké mistrovství. Zve trenéra, který jej skutečně změnil k lepšímu.

Chcete znát tajemství těchto trenérů? Uvědomují si, že když se věnují svému svěřenci mimo kurt, na kurtu to obvykle přinese úspěch. Bohužel jsme se ocitli v éře, kdy si hodně lidí myslí, že mají na něco právo, aniž by pro to cokoli udělali. V éře, kdy rodiče dětem odstraňují z cesty veškeré překážky, aby se jejich potomci bez problémů dostali na prestižní univerzitu a do tamního slavného sportovního týmu. Pozitivně působícím trenérům tato doba nepřeje, protože to jsou lidé, kteří dítě nenechají usnout na vavřínech; naopak ho postaví mimo jeho komfortní zónu a řeknu mu „Fajn, teď se ukaž“. Právě tyto trenéry ohrožují někteří rodiče, kteří jsou schopni ztropit povyk a udělat obrovské haló, pokaždé když se musí jejich miláček potýkat s nějakou nepříjemností.

Tito trenéři tak už nemohou stejně jako dřív posouvat dítě dál, aby se stalo lepším člověkem i sportovcem. Už ani nemůžou dítě vyřadit z týmu nebo z programu bez obav z následků. Nemůžou mladé sportovce přinutit zodpovídat se ze špatných rozhodnutí bez strachu z toho, že máma s tátou začnou podrývat jejich autoritu. Trenéři vědí, že pokud nějaké dítě, které na to nemá, nebudou chtít v týmu, pokud mu řeknou „Jdi domů, pracuj na sobě, zlepši se a příští rok mi dokaž, že jsem se mýlil“, často v podobné situaci stráví sezónu na sezeních školní rady, kde svoje rozhodnutí musí vysvětlovat a kde stejně čelí kritice. A to je velmi smutné.

Víte, trénování je jedno z nejtěžších povolání na světě. Můj a kamarád, mentor a dlouholetý trenér Bruce Brown to rád popisuje takhle: „Pracujeme s dětmi v neskutečně vypjatých situacích, diváci všude kolem, buď prohrajete, nebo vyhrajete. To, co v podobných momentech řekneme, ať už to pomůže nebo uškodí, si s sebou ty děti můžou nést celý život.“

Když se nad Brucovými slovy zamyslíte, může vám trenérské povolání začít připadat trochu děsivé. Trenér se může stát v životě dítěte jednou z nejvlivnějších postav, a to v pozitivním i negativním smyslu. Milióny nadšenců se přesto rozhodnou to každý rok zkusit, ovšem jen hrstka si tím dokáže vydělat na živobytí. Většina to dělá zadarmo nebo dostávají sem tam nějaké příspěvky.

Zkrátka to nedělají pro peníze. Trénují proto, že hraje i jejich dítě. Nebo proto, že nikdo jiný trénovat nechtěl. Nebo kvůli lásce ke sportu a k dětem. Nebo v dětství poznali trenéra, který z nich udělal lepšího člověka a lepšího sportovce. Nebo chtějí něco vrátit společnosti. Přesto stačí málo a tihle lidé mohou čelit žalobě, nebo je dokonce rozčilený rodič ohrožuje zbraní, jako se to stalo v roce 2014 v Kansasu. Stejně tak se mohou octnout v pozici, kdy je posuzujeme podle totožných měřítek jako dobře placené profesionální trenéry, které vídáme v televizi.

Občas se bavím s přáteli trénujícími na univerzitách a ti mi vyprávějí, že sportovní ředitele – pozice před mnoha lety zastávaná výhradně bývalými trenéry – nyní dělají bývalí korporátní manažeři, kteří sportovce nevidí jako lidské bytosti, ale jako nástroje ke zvýšení příjmů a zisku trofejí a slávy. Trenéři tak musí poslouchat šéfy, podle kterých se firma vede tak, že každý rok vyhodíte určité procento zaměstnanců, a jakmile někdo pod vámi udělá chybu, pošlete ho k vodě. Mají nařízeno se problémových sportovců zbavovat, místo aby je vedli a pomáhali jim. Dostávají roční smlouvy a na konci sezóny se jen zhodnotí počet výher a porážek, místo aby se brala v potaz i práce s lidskou individualitou.

V takových podmínkách se pozitivně působícím trenérům nemůže dařit! Umíte si představit, že trénujete fotbal na univerzitě? Že máte stovku dospívajících synů? Myslíte, že uběhne alespoň týden, aby přinejmenším jeden z nich neudělal nějakou blbost? Myslíte si, že je správné takové dítě prostě poslat pryč, hlavně když jste seděli v obývacím pokoji jeho rodičů nebo opatrovníků a slibovali jim, že ho budete hlídat, když bude mimo domov, a že se o něj postaráte jako o vlastního? Když jsme dítěti mentorem ve chvíli, kdy pokládá touchdown, neměli bychom mu být mentorem i tehdy, když nezvládá školu nebo se musí vyrovnat s mizerným rozhodnutím? Neměli by trenéři kromě sportovních lekcí udělovat i lekce životní?

Přesně to pozitivně působící trenéři dělají. Předávají dovednosti, které pak lidé využívají celé dekády, nejen během několikaleté sportovní kariéry. Činí náročná rozhodnutí a učí náročné věci a mají dost trpělivosti, aby věděli, že jejich svěřenci to možná neocení hned, ale časem určitě ano.

překlad: Jiří Hron
zdroj: changingthegameproject.com

 



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net