Dítě, rodič, trenér. Složitý vztah, kde je třeba pochopení i humor

30.05.2015 10:53

Rodiče stojící přímo za zadním sklem nebo na balkonu nad kurty ostřížím zrakem sledují pokroky svého potomka. Emočně, věcně a finančně podporovat rozvoj dítěte je značný závazek a rodiče právem předpokládají, že se jim investice vrátí. Někdy ale podobná očekávání vyvíjejí na začínající hráče tlak a pod přísným dozorem se ocitá i trenér. Ve svém blogu se Danny Massaro zamýšlí nad tím, jak jednat s rodiči ke spokojenosti všech tří stran.

Dneska je poměrně snadné stát se dobrým hráčem na lokální úrovni. Dítě vyhraje malý turnaj, dostane se do místních novin, je z něj něco jako rodinná celebrita a všichni v jeho okolí můžou propadnout až moc velkému nadšení.

Když se z potomka stane na turnajích pravidelně nasazovaná jednička, rodiče se začnou tak trochu naparovat. Jsou teď přece velké ryby, když je jejich malý Johnny tak úspěšný. Pak se dostane na národní turnaj a najednou se ukáže, že by člověk mohl přijít o hodně. Jak dítě stoupá žebříčkem vzhůru, přestává být důležité, jestli ho to vážně baví. Hlavně že vyhrává. Místo potěšení ze hry jsou na prvním místě výsledky. Jako trenér si na tohle musíte dávat pozor.

V pondělí večer mívám tréninky s juniory, kteří se o víkendu účastní turnajů, a to, jak si vedli, se dá odhadnout už jen podle způsobu, jakým vcházejí do klubu. Někdy se to dá dokonce vyčíst i z chování rodičů! Pěkná výhra rovná se pyšná chůze a přímý oční kontakt. Prohry znamenají méně očního kontaktu a pomalejší příchod.

Někteří rodiče začnou věřit, že se z nich stali odborníci, a občas prohodí nějakou poznámku, jako kdyby věděli, o čem mluví. Někdy to opravdu vědí, ale častěji jsou to z jejich strany jen bludy. Někteří začnou všechen ten humbuk kolem svého potomka brát vážně a jejich přístup dozná menší změny: ze sportu, který jejich dítě provozuje pro zábavu, se stává něco, co musí jejich syn nebo dcera perfektně zvládnout a vynikat v tom. Přišel jsem na to, jak si s takovými rodiči poradit – dělám si z nich srandu. „No tak pojďte, taťko, ukažte nám, jak se hraje bekhend!“ křičím směrem na balkon.

Nedávno dorazil jeden junior na trénink a na nohou měl žabky. Před všemi jsem si ho strašně podal. „Koukněte se! Má na nohou žabky! On si myslí, že to dokázal!“ volal jsem. Jeho máma a táta se začali smát. Pochopili, co se stalo. Jejich syn mi odpověděl, že ho bolí nohy a že je unavený z juniorského turnaje. „Páni! Juniorský turnaj! No nekecej…“ pokračoval jsem. Všichni se řehtali na celé kolo. Tenhle příběh vyprávíme často, aby si nikdo nemyslel, že může usnout na vavřínech. Se vší tou pozorností, které se dětem dostává, je pro ně jednoduché uvěřit, že jsou hvězdy.

Nejlepší způsob, jak vybudovat dobré vztahy mezi rodiči, dítětem a trenérem, spočívá v dialogu a zapojení všech zúčastněných. Mnohokrát jsem v takovém vztahu zažil rozdělení rolí na „žalujícího“, oběť a zachránce. Například se stane, že po porážce rodič obviní potomka, že dostatečně netrénuje, dítě (oběť) začne trucovat a trenér pak musí přispěchat na záchranu pošramocené psychiky. Mezi trenérem a rodičem tím vzniká určitý rozkol.

Myslím, že je nutné, aby vždy byli všichni na jedné lodi a nesnažili se svalovat vinu jeden na druhého. Trenér nesmí na nikoho ukazovat prstem, musí zůstat nad věcí a nezapojovat se do kolotoče vzájemného obviňování. Poté je pro něj mnohem jednodušší přijít k rodiči nebo jeho dítěti a povědět jim: „Podívejte, jsme tým, pracujeme společně. Neobviňujeme se, neosočujeme jeden druhého.“

Pokoušíte se pomoct rodičům, aby potomky vedli k samostatnosti (autonomy supportive – pozn. red.), tedy aby se jejich děti naučily motivovat samy sebe. Domnívám se, že každý touží více po uznání než po neustálé pozornosti. Je to o tom ocenit druhé za jejich tvrdou práci spíše než se jich neustále vyptávat a probírat to s nimi, což právě vede k výše naznačenému rozdělení rolí. Je třeba si uvědomit, že všichni dělají maximum, že jsme tu pro sebe navzájem, a říct jeden druhému „díky“.

Stává se, že někdo z chlapců přijde na trénink a ukáže se, že se mu ve škole moc nedařilo. Řeknu mu jenom „Tyhle squashový tréninky nejsou sranda, co?“ a pak se někdy zeptám jeho rodičů: „Máte fajn kluka, je vážně chytrý, nemyslíte? Dáváte mu to najevo?“ Vždycky si dám záležet, aby to slyšeli všichni kolem. Je to jen malé gesto, ale pomůže tomu, aby všichni měli pocit, že je někdo oceňuje a uznává.

Vypořádat se se zhoubnou rodičovskou mentalitou „vyhrát za každou cenu“ není snadné. S mnoha rodiči mluvíte o správném přístupu a chování a oni vám to odkývají, ale jakmile dojde na zápas, neovládnou se. Stejně jako někteří trenéři. Chtějí prostě jen zvítězit.

Hodně rodičů a trenérů se snaží své děti a svěřence spíše motivovat než inspirovat. Ukazuji jim, že mezi motivací a inspirací existuje rozdíl. Když někoho inspirujete, je to jemný a nenápadný proces. Inspirace znamená, že od vás lidé odcházejí naplněni energií a vůlí něco dokázat. Motivace je agresivnější, orientovaná na výsledek a na dosažení cíle.

Jak moc dokážete být jako trenér inspirativní, záleží na vaší povaze. Je to o vašem elánu a příběhu, který si s sebou nesete. Děti chtějí být jako vy a chovají k vám úctu. Když je pochválíte, pomyslí si: „Ten člověk ve mě vážně věří!“

Motivace spočívá spíše v tom, že řeknete: „Když chceš vyhrát, musíš udělat tohle a tohle, jinak se stane tohle.“ Je v tom moc cukru a biče. Opravdu si myslím, že trenéři by měli usilovat o to stát se inspirujícími osobnostmi, podobně jako jsou jimi pro děti třeba jejich prarodiče nebo slavní sportovci.

I když je junior ve squashi dobrý, nesmí to vyústit jen v honbu za úspěchy. Musíte v dětech stále podporovat lásku ke sportu, takovou, jako když vešly na kurt poprvé v životě. O nic jiného nejde.

autor textu: Danny Massaro
překlad: Jiří Hron
zdroj: squashmad.com

Zobrazit komentáře »