Jak by měl squash reagovat na olympijský nezdar?

11.10.2015 21:28

Po další kampani ve snaze vydobýt si místo na tokijské olympiádě v roce 2020 byl squash opět odmítnut. Hráče, kteří každé čtyři roky dělají vše pro jeho propagaci, už unavuje opakující se fraška a zaslouží si vědět, proč a komu se znelíbili. James Willstrop v následujícím článku shrnuje své pocity po zářijovém volebním neúspěchu.

Před nějakou dobou jsem šel v San Franciscu na trénink, když mě na chodníku míjel elegantně oblečený chlápek na skateboardu. Měl na sobě oblek a k němu tenisky. Nová móda, pomyslel jsem si. San Francisco ale není nejmenší a tohle je chytrý způsob, jak se dá kamkoli rychle dostat. Ani jsem netušil, že se na skateboardech ještě jezdí.

Hrál jsem tam na Netsuite Open, což je jeden z nejlepších turnajů. Squash je v San Franciscu v dobrých rukou a podle toho to taky vypadá: přenosný skleněný kurt rozzářil Embarcadero (východní nábřeží lemující sanfranciský přístav – pozn. red.) a třpytil se každý večer hned vedle Bay Bridge. Když vezmeme v potaz rostoucí počet turnajů, úspěšné organizační sjednocení mužského a ženského okruhu a divácky atraktivní akce s účastí těch nejlepších sportovců, člověk by řekl, že na scénu přichází opravdový sport. Jenže z pohledu olympiády jsme zůstali za oponou. Pravda je nicméně taková, že nás je plné jeviště.

Squash se už poněkolikáté pokusil prodat sám sebe a zase jednou prohrál. Roky jsme se přimlouvali, doufali jsme, že zapůsobíme na velmi vlivný řídící výbor, jenž je zodpovědný za největší sportovní událost na světě, a znovu jsme nebyli přijati. Zastavte mě, pokud už jste to někdy slyšeli.

Troufale jsme si v průběhu let mysleli, že nás dělí jen pár kroků od jistého místa na olympijském klání, ale při našem posledním pokusu viděli tokijští funkcionáři pět sportů, které podle nich představovaly pro olympiádu 2020 lepší volbu. Mizerný výsledek byl nasnadě, jelikož Japonsko nikdy nebylo tradiční squashovou zemí. Když tedy v pondělí ráno došlo na výběr nových odvětví, zelenou dostalo karate, jež je v Japonsku v podstatě národním sportem. U baseballu a softbalu také nebylo nad čím přemýšlet – zaplní stadiony i olympijskou pokladnu. Dál šlo i surfování, což je fér: je to náročný sport a sledují ho miliony lidí na celé planetě.

Pak výbor otevřel dveře i sportovnímu lezení a skateboardingu. Soudě podle ohlasů, které se ke mně donesly, mnoho lidí ani nevědělo, že jsou tyto aktivity považovány za sporty. Známe horolezectví, ale sportovní lezení? Mají tyto sporty nějaké asociace a šampionáty? Objevují se v televizi, mají vlastní pravidla? Existují pro ně sportoviště a další zázemí? Provozují je miliony lidí? Nechci tu ze sebe dělat chytráka, jen kladu otázky. Každý sport podporující pohyb a aktivní přístup je skvělý a já tu nejsem proto, abych odsuzoval cokoliv, co nabízí takovou příležitost. Nevím o těch dvou sportech dost na to, abych byl schopný říct, čím by mohly obohatit Tokio. Očividně něčím zajímavějším než squash.

Nechci si tu ale stěžovat. Mlčeti zlato, jak známo. Bylo nám řečeno, že nemáme reagovat negativně, kritizovat zodpovědné orgány nebo napadat jiné sporty, ale pro squashovou komunitu je v téhle chvíli těžké zůstat nad věcí. Každý, kdo se zajímá o Olympiádu, se vždy pohoršeně ptá, proč před squashem dostaly přednost jiné sporty, a teď to vypadá, že si z nás lidé dělají legraci. Už tak bylo těžké skousnout, když jsme museli hrát druhé housle golfu a rugby, ale veřejnost pro nás alespoň měla pochopení, protože oba tyto sporty jsou zavedené a uznávané.

Jsem předsedou rady PSA a její oficiální stanovisko je jako vždy velmi smířlivé, stejně jako postoj WSF. To jim sice slouží ke cti, ale nyní se zdá, že pro mnoho z těch, kdo squash považují za svou srdeční záležitost, bude velice obtížné to prostě jen přijmout, zachovat si chladnou hlavu a říct si „v pohodě, vyjde to příště“. Pro naše asociace to byla vyčerpávající práce, lobbovat rok co rok za místo v olympijském programu. Vytvořili jsme parádní a také drahá propagační videa a platili je penězi, které jsme neměli. Využili jsme všechny známé osobnosti, které jsme potkali – jako bychom my sami byli něco míň –, aby nám zapózovaly s nápisy jako: „Squash na olympiádu – jdu do toho, co ty?“

Nebudu zde omílat veškeré důvody, pro něž si squash zaslouží být na olympiádě. Bůh ví, že už jsme to všechno zopakovali dostkrát. Řeknu ale tohle: klidně do her zařaďte skateboarding. Pokud je pro rok 2020 atraktivnější, budiž. Na druhou stranu se podívejte na Ramyho Ashoura a Nicol Davidovou, jednoho z nejlepších squashistů a jednu z nejlepších squashistek vůbec. Ramy patří k nejgeniálnějším hráčům raketových sportů v celé historii. Opravdu, jakákoli raketa, jakýkoli sport, jakákoli éra. A to není jenom můj názor. Pokud mi nevěříte, podívejte se na některá jeho videa.

Nicol je neúspěšnější squashovou hráčkou všech dob a mezi žijícími sportovci se může pochlubit jednou z největších sbírek titulů a medailí. Zkuste si vybavit jména jiných elitních sportovců a zamyslet se nad tím, kolik titulů ze světových akcí mají: běžec Mo Farah (pět), vícebojařka Jessica Ennis-Hillová (dva), gymnastka Beth Tweddleová (tři), běžkyně Paula Radcliffová (šest), plavkyně Becky Adlingtonová (dva), fotbalista Wayne Rooney (žádný). Nicol jich má osm.

Nicol a Ramy jsou oba vynikající sportovci, kteří neúnavně a bez přestání propagují squash a prosazují jej jako olympijský sport. Nicol dokonce na jeho podporu zorganizovala flashmob v ulicích Kuala Lumpur. Jejich poselství směřované k anonymním funkcionářům zavřeným v zasedacích místnostech někde ve Švýcarsku je jednouché: „Prosím, prosím, přijměte nás!“ Ramy a Nicol by se o přijetí nikoho doprošovat neměli. Představte si Andyho Murrayho nebo Usaina Bolta v podobných videích, jak přemlouvají nějakou komisi, aby jim dovolila startovat na největší sportovní akci světa. Je to ubohost, nechat Ramyho, Nicol a další takhle bloudit v začarovaném kruhu. Nastal čas pro větší transparentnost.

Nikdo s jistotou neví, co stojí za opakovanými neúspěchy squashe. Olympiáda je nejvýznamnějším sportovním kláním na planetě. Samozřejmě na ní chceme být, strašně moc tam chceme být, ale – a nechci se teď nikoho dotknout – to jediné, co děláme, je, že se pořád jen ospravedlňujeme. Špičkoví squashisti, jedni z nejlepších žijících sportovců, by tohle neměli mít zapotřebí. Tohle je náš sport, je jaký je a pořád se zlepšuje. Berte, nebo nechte být. Chceme olympiádu a doufáme, že olympiáda chce nás. Ale musíme o ni prosit na kolenou?

Na turnaji v San Franciscu nás všechny těšilo, že každý večer doprovázely bouřlivé ovace obecenstva. Je skvělé hrát před tak živými a nadšenými diváky. Někteří možná věděli o posledním olympijském odmítnutí, někteří možná ne, ale squash je tady pořád, s olympiádou i bez ní.

V poslední den turnaje jsem se procházel po Divisadero Street a najednou jsem – snad jako jakési memento – uviděl nápis „Skate Shop“. Nikdy jsem na nic podobného nenarazil, ale tady to stálo přímo přede mnou: obchod se skateboardy. Vzpomněl jsem si na toho chlápka v obleku. Skateboard dvakrát v jednom týdnu. Možná jsem byl celou tu dobu slepý. Skateboarding byl stvořen pro olympiádu. Je čas jít dál…

překlad: Jiří Hron
autor: James Willstrop

Zobrazit komentáře »