aDSC_6658 aDSC_6658
aDSC_1289 aDSC_1289

Tony Griffin: I sledování míčku je věda (část druhá)

27.11.2018 15:38

Zatímco v první části svého seriálu Tony Griffin popisuje, jak důležitou, a přitom podceňovanou součástí hry je sledování míčku, v části druhé už se věnuje konkrétním problémům – například koordinaci ruka–oko nebo tomu, proč hráči v problematických situacích neustále dělají tytéž chyby.

Žiju v Barceloně, ale narodil jsem se na Novém Zélandu, a když třída mého syna zkoušela hrát ragby, přizvali mě, abych jim s tím pomohl. Bylo vidět, že někteří si se šišatým míčem rozumějí lépe a dokážou ho chytit a potom někomu přihrát, zatímco jiní na tom tak slavně nebyli. Tak je to ale s každou novou aktivitou. Všiml jsem si, že několika dětem vůbec nebylo příjemné, když měly míč chytat, a jakmile letěl na ně, natáhly ruce před obličej a zavřely oči. Koordinace ruka–oko se u nich zjevně nevyvinula v takové míře jako u jejich spolužáků.

Tenhle poznatek mě dovedl k otázce, zda v situacích, které jsou obtížnější, než očekáváme, a na které nejsme připraveni, přestáváme sledovat to, co sledovat máme. Díky tomu jsem si zase uvědomil, že mnoho z nás při hře řeší různé složité situace, kdy si řekneme: „A do háje!“ a přestaneme sledovat míček. Taky si v duchu zanadávám, jakmile udělám nějakou zbytečnou chybu, která se neměla stát. Může to být jakýkoli úder – boast, drop, volej, nebo když musím odehrávat míček blízko u stěny, ale třeba i něco mnohem jednoduššího.

Také jsem zaznamenal, že hodně hráčů má sklon v podobných situacích opakovat tytéž chyby. Je to proto, že víme, že taková situace nastala už předtím, a tím pádem na ni reagujeme stejně, jestliže se opakuje? Když jsem se dvěma různými hráči dělal jednoduché cvičení boast–drive, všiml jsem si, že se jim míček často nedařilo odehrát, pokud se od druhé boční stěny odrazil těsně nad nickem, a to i když by na něj dosáhli. Nestalo se to mockrát, ale jistá pravidelnost se objevit dala, přestože to oba byli zkušení hráči. Provedli švih, ale míček netrefili. Jakmile jsem jejich údery začal zkoumat trochu víc, zjistil jsem, že provádějí švih nad míčkem. Z toho jsem vyvodil jediný závěr: nesledovali míček tak, jak by měli.

Otázkou je proč. Vracím se obloukem k myšlence, že pokud během nějaké sportovní aktivity nastane složitá situace, které se lekneme, přestaneme sledovat to, co bychom sledovat měli. Tito dva hráči si během svého squashového vývoje osvojili ten zlozvyk, že při boastu, který padá téměř do nicku a zřejmě bude těžký na odehrání, zkrátka naslepo máchnou raketou. Začali se těchto situací bát a řešili je stejným způsobem i dále.

Jejich obava se projevila ve chvíli, kdy si uvědomili, že bude možná složité míček odehrát, tedy ještě předtím, než se dostali k samotnému úderu. Pak tuto situaci často řešili tak, že někam máchli raketou. Sice se jim tak podařilo odehrát množství těžkých míčků, ale bylo to proto, že míček letěl zrovna tam, kde měli raketu, nebo proto, že ho skutečně sledovali? Oba hráči strávili hodně času tím, že se snažili naučit, jak si s touto situací poradit líp. Stále dokola dělali cvičení, jako je boast–drive nebo boast–cross, tedy cvičení založená na opakování, ale ani jeden nezaznamenal výraznější pokrok a problém přetrvával.

Prvním krokem k úspěšnému řešení takových situací je přiznat si, že nastávají a že v nich jde o víc než jen o správné trefení míčku. Hráči si museli uvědomit, že během těch několika okamžiků pravděpodobně míček nesledují pořádně, ačkoli si myslí opak. Naším cílem tedy bylo, aby míček opět sledovat začali a aby se jim v těchto momentech vrátila sebedůvěra. Pro tyto účely jsme pohyb omezili na minimum – hráči čekali v předním rohu s připravenými raketami, já zahrál boast, který se od druhé boční stěny odrazil těsně nad nickem, a oni měli zahrát jen rovný drive.

Téměř okamžitě bylo znát, že se jim daří odehrávat těžké míčky, které předtím netrefovali. Poté jsme pomalu začali přidávat i pohyb, ale stále jsme kladli největší důraz na sledování míčku a přípravu rakety. Ani jeden z hráčů už nyní v této situaci nemáchá naslepo raketou a dokážou zahrát dobrý úder i v případech, ve kterých by se jim to dříve většinou nepovedlo. Když teď pracuju s hráči na nižších úrovních, kteří se na kurtu neorientují tak dobře a mají problémy s koordinací, vím, že tím zásadním aspektem je, aby si při tréninku necítili nejistě.

Někdy jsme celé cvičení s boasty omezili jen na to, že hráč po boastu pouze chytil míček na raketu a neodehrával ho. V dalším cvičeí si mohl vybrat, zda míček chytí na raketu, nebo ho jenom jemně navede na přední stěnu. A tady nastalo první překvapení. Hráčům se dařilo reagovat na údery, které předtím pokládali za „moc těžké“. Zdá se, že jakmile mohli míček chytit, místo aby museli zahrát dobrý úder, začali ho i pozorněji sledovat. A právě díky tomu se jim poté dařilo odehrávat i ty míčky, na které předtím nedosáhli. Je důležité, aby hráči jedna série tohoto cvičení netrvala dlouho – maximálně deset úderů s tím, že je možné se k nácviku vrátit po jiné aktivitě. Proč to tak je, vysvětlím v jednom z dalších článků.

Podobně nepříjemné okamžiky, kdy hráč přestane sledovat míček a jen naslepo máchne raketou, mohou nastat v zadních rozích nebo když je míček nalepený na stěně. V zadních rozích hráči v takových situacích nezřídka zahrají s větší razancí a doufají, že to pomůže. Při nácviku boastů zezadu pak takovému hráči doporučím to samé – aby míček jednoduše chytil na raketu, pokud mu bude připadat složitý na odehrání. Zdá se, že jakmile hráč nemusí provést úder, přestává být tak nejistý a opět platí, že začne míček sledovat pozorněji a zakrátko dokáže odehrát i míčky, které předtím odehrát nezvládl.

V podstatě tak ze všeho nejdřív vytváříme jasný postup, který si hráč uloží do paměti. Když potom doběhne k míčku a když zaujme správné postavení a tělo ví, co má dělat, je větší šance, že si mozek s danou situací poradí a hráč nebude pociťovat takovou nejistotu.

Chtěl bych ještě vymezit rozdíl mezi normálním úderem a prostým máchnutím raketou (stroking the ball vs swiping the ball). Když máchnete raketou proti míčku, zkrátka jen doufáte, že zahrajete ten úder, který zrovna chcete. Je to proces založený na nejistotě. Normální úder naproti tomu vypadá tak, že hráč plynulým pohybem rakety v klidu odehraje míček přesně tam, kam chce, a po celou dobu jej sleduje. Je důležité uvědomit si rozdíl mezi těmito dvěma způsoby odehrání míčku, přestože švih samotný většinou u obou vypadá podobně.

Další složitou situaci může představovat soupeřův drop shot, ale z odlišných důvodů. Zaprvé hráč při dobíhání často ztrácí koordinaci, takže při vlastním úderu nemá to správné postavení. Je to, jako když se vystrašené divoké zvíře zastaví přesně uprostřed pohybu. Zadruhé hráč v okamžiku úderu nemá pevný kontakt s podlahou – někdy jen stojí na špičkách nebo úder zkrátka „proběhne“, protože se nedokáže zastavit. Jako kdyby ho podlaha pálila. Někteří hráči povolí úchop rakety (jako by je začala pálit i rukojeť), jiní v reakci na takovou situaci neprovedou švih plynule – přidají k němu na konci pohyb navíc nebo raketu ve švihu zastaví či zpomalí.

Žádné zázračné řešení neexistuje. Každý hráč musí sám přijít na situace, kterých se bojí a ztrácí v nich jistotu, a musí pochopit, že v nich nejde jen o špatné provedení úderu. Jakmile o těchto situacích bude vědět, měl by se během nich nejdřív vědomě soustředit na sledování míčku a dynamiku pohybu. Podle mé zkušenosti přispívá k odstranění nejistoty i to, když člověk více vnímá vlastní tělo a vědomě si hlídá přípravu rakety, správný pohyb a postavení při úderu a také má jasno, který úder bude hrát.

Abyste se mohli začít zlepšovat v tom, jak sledujete míček, je třeba si uvědomit, že je to postupný proces. Pokud vám někdo řekne, že potřebujete zapracovat na fyzičce, taky nečekáte, že se to stane přes noc. Automaticky vám dojde, že budete muset po určitou delší dobu postupně zvyšovat fyzickou zátěž, abyste toho dosáhli. Se sledováním míčku to funguje stejně.

Měl bych nicméně pár tipů. Nejdřív si zkuste, zda dokážete vědomě sledovat míček celou jednu výměnu. Pokud ano, zkuste to ve více výměnách za sebou. Jestliže se vám to nepodaří, snažte si vzpomenout, v jakém okamžiku se vám míček ztratil z dohledu. Jako při každém dlouhodobém tréninku je i tuto činnost třeba opakovat pokaždé, když jdete na kurt, a postupně navyšovat počet výměn, kdy se budete na sledování míčku vědomě soustředit.

Při úderu nebo po něm, když míček letí, člověk občas zahlédne jeho dvě žluté tečky. Zkuste je třeba hledat po každém svém úderu po dobu jedné výměny. Nebo se na ně můžete soustředit při jednom konkrétním úderu, například při dropu. Pokud se vám to bude dařit, zkuste to u dalšího úderu.

Můžete si také dát za úkol, že budete vědomě sledovat míček při svém podání, po celou dobu, co letí od vaší rakety. Hodně lidí míček přestává sledovat ihned poté, co podají. Překvapí vás občas soupeř vítězným příjmem? A byl ten úder skutečně tak dobrý, nebo jste prostě na chvíli spustili míček z očí? Pokud budete po vlastním podání míček důsledně sledovat, zmenšíte tím riziko, že vás soupeř něčím zaskočí.

Tak zase příště!

autor: Tony Griffin
překlad: Jiří Hron
zdroj: squashmad.com



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net