James Willstrop: ze squashisty hercem

15.12.2015 08:57

Leckoho možná trochu překvapí, že sportovci jako Eric Cantona, Arnold Schwarzenegger, Vinnie Jones nebo Mike Tyson nakonec skončili jako herci. Jak ale z vlastní zkušenosti popisuje James Willstrop ve svém říjnovém sloupku, obě profese jsou si neobvykle blízké tím, že vyžadují podobnou povahu a schopnosti a nabízejí stejně vzrušující momenty.

foto: David Newby

Minulý rok touto dobou jsem se zrovna zotavoval z operace a měl jsem čas přemýšlet o svém věku a blížícím se konci aktivní kariéry. Je fajn, že věk není ve squashi tak velkou překážkou, ale je také nad slunce jasné, že profesionální závodní dráha nemůže trvat věčně. Je mi třicet dva, pět měsíců jsem nehrál a moje kyčel už je unavená. Dostihla mě – jak je to správné slovo? – realita. Srdceryvný příběh, že?

Takže jsem zkusil něco jiného. Zapsal jsem se do kurzu, což pro mě byla opravdová novinka; každý týden squashového hráče vypadá jinak, tudíž je v podstatě nemožné docházet někam pravidelně. Zároveň jsem si užil hodně divadla: s přítelkyní Vanessou a jejími rodiči jsme vyrazili mimo jiné na představení souboru Adel Players v severním Leedsu. Moc amatérských divadel jsem za svůj život neviděl, ale toto provedení hry Rutherford and Son (Rutherford a syn) bylo skutečně působivé.

O týden později jsem byl pořád doma a už jsem nevěděl, kam bych se měl ještě v okolí jít najíst a napít. Řekl jsem si, že nic nezkazím, když Adel Players kontaktuji. Chtěl jsem se jakkoli zapojit, třeba se jen dívat a získat zkušenost z první ruky. Už jen to by stačilo k uspokojení mého zájmu o divadlo. Navíc by mi možná prospělo, kdybych okusil úplně odlišný svět a stál před jinými výzvami. Těch se mi totiž kromě rehabilitace a snahy udržet si svojí váhu moc nedostávalo.

Nejdřív jsem se setkal se dvěma členy, Patem a Bernardem Rileyovými, kteří mně uvítali velmi vřele. Celá skupina je nesmírně talentovaná – některé členy láká přímo hraní, další jsou původně scénáristé nebo filmaři. Všichni jsou ale nadmíru schopní, pokud jde o divadlo. Pat dokonce napsal a vydal životopis Githy Sowerbyové, autorky hry Rutherford and Son. Od té doby, co jsem se k nim připojil, se pořád mám co učit.

Teď v říjnu jsem oslavil první rok svého divadelnictví, které mě začalo bavit natolik, že jsem přijal roli ve hře Journey’s End (Konec putování) o životě v zákopech během první světové války. Data zkoušek i samotného představení se naštěstí nekryla s turnaji a z nějakého důvodu si castingová komise myslela, že mi sedne velká role kapitána-alkoholika, jehož zničí zážitky z fronty. Tak tady to máte. Chytil jsem divadelní horečku a měl jsem to štěstí, že jsem dostal šanci. Můj táta teď v žertu říká, že squash mám až jako druhé povolání.

Minulý rok jsme si připomněli sté výročí od začátku války a pro mě bylo velice objevné číst hlavně o životě na západní frontě a dovídat se různé detaily. Journey’s End je hluboce dojemné drama s mnoha rozporuplnými a fascinujícími postavami a pro mě jako pro nezkušeného herce to bylo ke zpracování a ztvárnění obtížné a citlivé téma. Bylo skvělé, že jsem mohl sledovat herce a personál z Adel Players a pracovat s nimi.

Sportovci, kteří před sebou mají poslední roky aktivní kariéry, nezřídka pociťují určitou prázdnotu a obavy, zda dostanou příležitost vystupovat před publikem tak často jako dosud. Nelíbí se mi pomyšlení na to, že už se nebudu moct těšit na všechny ty velké události, jež naplňují můj život. Zatímco většina lidí si kariéru buduje desetiletí, sportovce skoro vždy limituje věk: v pětatřiceti letech končíme – řečeno válečnou hantýrkou – v zemi nikoho. A jsme rádi, že je to až v pětatřiceti.

Baví mě žít v neustálém napětí, slyšet bijící srdce před zápasem, mít nervy na pochodu a potom vstoupit do světel reflektorů v bouřlivé atmosféře, kde musíte ukázat, co umíte. Může to znít divně. Máte strach, jenž vás může ochromit, ale i nabudit, jdete na kurt a tam buď zvítězíte, nebo selžete. Je to riziko, které podstupuji rád.

Spíše než úspěchy vás mnohem častěji uspokojí fakt, že jste ve výměnách předvedli hru, která publikum nadchne a zvedne ze sedadel. Miluju ten pocit, když vidím diváky kolem kurtu v napjatém očekávání, a vždycky si obrovsky cením fanoušků, kteří za mnou přijdou a řeknou mi, že se jim líbil ten a ten úder nebo že obdivovali, jak jsem hrál. Jsem velice šťastný, že i takové momenty jsou součástí toho, co dělám.

Po skončení kariéry je pro značnou část sportovců složité smířit se s nastalou prázdnotou – mnohé takové případy byly důkladně zdokumentovány. U někoho byly dokonce zaznamenány vážné a život omezující problémy. Vrcholový sport se často přirovnává k droze a je to naprostá pravda. Je neuvěřitelně složité žít bez všeho toho shonu, když jste celý život neznali nic jiného. Samozřejmě to není konec světa a můžeme být rádi za zážitky, kterých se nám jako špičkovým sportovcům dostalo, ale do jisté míry u nás jde o závislost. Někomu by tak pravděpodobně pomohlo, kdyby se od profesionálního sportovního prostředí odpoutával pomalu, krok za krokem. Nebo si za daný sport musí najít náhradu.

Divadlo pro mě zatím takovou náhradou není, ale alespoň mi poskytuje podobné vzrušení jako squash. Není těžké uhodnout proč. Stejně jako představení v koncertní síni nebo divadle, i sport může být svým způsobem umění a mít na diváka podobný účinek. Navíc skýtá stejné nebezpečí a obavy. Právě prvek strachu a také skutečnost, že každý člověk na jevišti nebo na hřišti je pod tlakem, spojují sport s jinými formami živého vystupování.

Herec na scéně musí postavu zobrazit se všemi její rozmanitostmi a ukázat její odlišné stránky. Stejně tak potřebuje squashový hráč měnit tempo a rytmus hry. Obojí vyžaduje kreativitu a nápady. Squashista chce provést skvělý úder, zatímco dramatik touží ohromit dojemnou scénou či pobavit vtipnou repliku.

Sport skutečně je představení, je to v podstatě drama, které se nezřídka odehrává před diváckou kulisou. Někdo by mohl dokonce říct, že na kurtu člověk představuje někoho jiného.

Učení se textu připomíná individuální trénink. Není to vždycky zrovna ta nejpříjemnější věc na světě, protože se pořád opakuje, ale udělat to musíte. Zjistil jsem, že k tomu potřebuju přistupovat právě takto, jinak se repliky nezapamatuju. Když prostě jen odtrénuju, aniž bych se doopravdy soustředil, také si těžko osvojím nějaký nový švih nebo úder.

Přemýšlel jsem o tom, jak vůbec lidé reagovali na moje herecké pokusy. Většina byla trochu překvapená a někteří se mi vysmáli. Hraní se zkrátka nepovažuje za něco, co by se mohlo líbit profesionálnímu sportovci. Moc nechápu, proč to tak je.

Když přijde na sport a herectví, dají se rozlišit dvě skupiny: profesionální sportovci, kteří se stali herci – Arnold Schwarzenegger, Eric Cantona, Vinnie Jones, Mike Tyson –, a profesionální sportovci, kteří by se určitě mohli herci stát. Mnoho mých squashových kolegů hraje na kurtu velmi dobře, a to teď nemluvím o squashi. Někteří by určitě vynikli ve fraškách a komediích. Nebudu jmenovat, ale fanoušci určitě uhodnou, o kom mluvím. Fotbalistům se také často předhazuje, že by měli zkusit jeviště, když se teatrálně skácejí na zem nebo se snaží předstírat bolestivé zranění. A nelze nezmínit jejich trenéry a manažery, kteří u postranní čáry divoce gestikulují a chovají se jako malé děti.

Zdá se mi, že se tyto dva světy krásně propojují. Když už profesionální sportovci neskončí přímo u herectví, hodně jich přejde třeba k televiznímu či rozhlasovému moderování nebo pořádají přednášky, což je vlastně další forma živého vystupování. Nejsem tak troufalý nebo namyšlený, abych tvrdil, že mám schopnosti, talent a slávu na to být druhým Cantonou, ale bylo by úžasné alespoň nějakým způsobem zůstat u divadla. Určitě by se mi líbilo u Adel Players, pokud by si mě chtěli nechat, protože spolupracovat s nimi byla ohromná legrace. Chtěl bych jim poděkovat za to, že mě přijali, dodali mi odvahu a otevřeli mi nový svět.

Čtyři představení Journey’s End i s Jamesem Willstropem se uskutečnila koncem října, více fotografií a reportáž naleznete na stránkách Adel Players.

překlad: Jiří Hron
zdroj: theguardian.com

Zobrazit komentáře »