Squashoví fanoušci pohledem Jamese Willstropa

21.02.2016 21:58

Po reakci na neúspěšný pokus squashe o zařazení do olympijského programu a po článku o svém hereckém intermezzu se James Willstrop ve svém dalším sloupku věnuje squashovým fanouškům, kteří jsou podle něj odlišní v každé zemi, ale na rozdíl od fandů jiných sportů nikdy nenechají svou vášeň přerůst do urážlivých a nenávistných výpadů.

foto: Tim Clayton/Corbis

Světoznámá sportoviště jsou fascinujícími a vzrušujícími místy pro fanoušky i sportovce. Wimbledon, Wembley, Old Trafford, kriketový stadion v Melbourne, Stade de France, Twickenham, kde se hrálo mimo jiné finále posledního ragbyového mistrovství světa, exkluzivní golfová hřiště exkluzivně pro muže, fotbalový stadion Leeds United v Yorkshiru… Omlouvám se, trochu jsem se zatoulal, ale v Yorkshiru jsem doma.

K atraktivitě lokality často přispívá její historie a tradice, někdy více než estetická hodnota nebo modernost. Ta nejméně pravděpodobná místa se tak mohou stát těmi nejúchvatnější dějišti sportovních událostí. Diváky tak nejen že v konkrétní chvíli zaujme samotná sportovní událost, na niž se přišli podívat, ale vzpomínají na ni i dlouho poté.

Ve squashi existuje jedna akce, která přitahuje větší pozornost než všechny ostatní – nedávno skončený newyorský Turnaj šampiónů. Jeho ředitel John Nimick před lety oznámil plán, jemuž se tehdy mnoho lidí určitě vysmálo, protože byl naprosto neuvěřitelný. Nimick chtěl postavit skleněný kurt uprostřed jedné z nejznámějších a nejkrásnějších budov světa, nádraží Grand Central na Manhattanu.

Jeho vize se nakonec naplnila. Když kurt stojí a nádražní hala se naplní diváky, úžasná akustika v budově vytváří elektrizující atmosféru. Každý zájemce si musí koupit lístek v hlavním vestibulu, ale kolem čelní stěny je prostor ke stání, kde může zápasy sledovat kdokoli. Cestující se tak mohou na chvíli zastavit a zadarmo se podívat na ten nejlepší squash.

Od zrodu Nimickova nápadu, nemajícího ve squashi obdoby, uplynulo už patnáct let. Jeho realizování zviditelnilo squash mnohem více, než by to kdy dokázala jakákoli PR kampaň. Navíc se tento rok poprvé v historii turnaje rozdělovaly stejné prize money pro muže i ženy, jako tomu je na mnoha dalších významných squashových akcích současnosti.

Na jaře se konají některé vrcholné turnaje, na které se každý rok obzvlášť těším. V březnu hrají muži v Londýně Canary Wharf Classic, v nádherné budově East Wintergarden. Jisté podobnosti s newyorským nádražím by se tu našly, nadto obě místa dokonale zachycují shon velkoměsta a vyzařují atmosféru, díky níž tu člověka těší hrát. Ne náhodou jsou tyto dvě akce řízeny jedněmi z nejlepších organizátorů a ředitelů squashových turnajů: ToC již zmiňovaným Nimickem a Canary Wharf Timem Garnerem, bývalým profesionálním hráčem světové úrovně.

Tato místa sice jsou pro sportovce zajímavá sama o sobě, ale doopravdy speciálními se stávají spíše díky divákům než čemukoli jinému. Na těchto dvou turnajích se vždy sejde publikum, které vás strhne a nechá se strhnout a které prožívá každý zápas. Vždy je dobré, když je vyhrazena nějaká VIP sekce, kde se dá za slušné ceny koupit silný alkohol, čemuž John a Tim vyšli vstříc. Existují totiž lidé, kteří se v takových podmínkách rozvášní a udělají pořádný rozruch, což může nejednomu hráči prospět. Když se můžete na diváky spolehnout a dodají vám energii během vysilujícího zápasu, je to nesmírná pomoc.

Jsem velmi rád, že dělám sport, kde jsou fanoušci tak skvělí, že je pro ně radost hrát. Loni na podzim během Mistrovství světa v Seattlu se diváci zdáli být u vytržení z toho, že mohli sledovat špičkový squash, kterého si jinak kvůli své zeměpisné poloze naživo příliš neužijí. U hráčů to samozřejmě vyvolalo pozitivní odezvu. Americké publikum squashisty podporuje a fandí jim; chce souboj a konflikt, a co si myslí, to také dá najevo, ať už jde o kohokoliv. Vždy přesně poznáte, jak se divákům zápas a jeho aktéři zamlouvají.

Britské publikum je odlišné: možná tišší, přemýšlivější, ale i tak nadšené a projevující uznání. Asi není překvapením, že fanoušci na ostrovech více analyzují to, co se před nimi odehrává. Ve squashové velmoci Egyptě je všechno jinak. Diváci jsou nespoutanější, emotivnější, občas i divocí, když na kurt vstupuje jejich favorit, ale i to má někdy svůj půvab. Každá země a lokalita má zkrátka jedinečné publikum.

Když jsem měl naposledy to potěšení jít na fotbalový zápas, začal jsem s fotbalisty tak trochu soucítit (ano, čtete správně), a to poté, co jsem hodinu a půl seděl mezi jejich vlastními fandy, kteří je častovali urážkami a řvali na ně, ať „táhnou do hajzlu“, zpátky do nějakého jiného týmu. A to radši nezmiňuju, co si museli vyslechnout rozhodčí.

Minulou sezónu jsem se dostal i na ragby a měl jsem podobně otřesnou zkušenost. Hráči dělali, co bylo v jejich silách, dřeli naplno, na hřišti – alespoň podle mého – odevzdali všechno pro svůj tým a snášeli tvrdé nárazy, které by většinu z těch křiklounů, co si na tribunách pochutnávali na smaženém jídle, okamžitě poslaly do bezvědomí nebo rovnou do nemocnice. Všechno to úsilí a úroveň hry si zasloužily chválu a ocenění, místo toho se diváci do hráčů naváželi při každé příležitosti, jako by na stadion přišli jenom kvůli tomu. Bylo to skličující.

Představoval jsem si, co by podobně pomatení fanoušci asi dělali, kdyby se měli postavit před hráče, kterému ze svého místa nadávají, třeba před ragbistu Kevina Sinfielda, a říct mu to všechno do očí. Samozřejmě k ničemu takovému nikdy nedojde, a to je přesně ten důvod, proč si takoví fandové myslí, že tam můžou stát a pořvávat, cokoli si zamanou. Nikdy jsem Sinfielda neslyšel, že by si na někoho stěžoval nebo někomu něco vytýkal kvůli jeho práci nebo že by se negativně vyjadřoval vůči fanouškům, kteří ho kritizují, a tak to dělám za něj. Nejspíš je to tak, že všechny ty urážky lidé používají jen tehdy, když se octnou na tribunách. Ve svých běžných životech, jako technici, řidiči autobusů, realitní makléři nebo rodiče, by se k takovému tónu jistě nesnížili.

V kriketu slýcháme poznámky od hráčů i od fanoušků, nicméně to vypadá, že se podařilo najít určitou rovnováhu. Jde spíše o veselé pošťuchování, které je více humorné než nenávistné. Publikum na významných tenisových turnajích vždy vytvoří výbornou atmosféru, ale nikdo nikdy neuráží Rogera Federera nebo jeho rodinu a stejně tak nikdo neřve na umpirového rozhodčího, že je debil. Je vskutku naprosto směšné se domnívat, že by gentleman sledující s kelímkem vychlazeného nápoje v ruce wimbledonské utkání, sprostě pokřikoval na hráče na kurtu.

Někdo může takové davové chování během fotbalových a ragbyových utkání ospravedlňovat zápalem pro hru, ale kdybych měl s těmito sporty co do činění, snažil bych se podobné excesy vymýtit. Možná budu znít staromódně, ale lidé, kteří se zkrátka jen přijdou podívat na sportovní událost, nechtějí poslouchat nevděčné fandy bezdůvodně spílající každému hráči na hřišti.

Je skvělé, když ve sportu nacházíme konflikt, vášeň, vztek, dokonce i zhnusení, ale bezúčelné a nenávistné výpady vůči hráčům a rozhodčím jsou absurdní. V mnoha jiných sportech by byli takoví diváci vyvedeni ze sportoviště. Je nemyslitelné, aby publikum křičelo a řvalo urážky při plaveckých závodech nebo během utkání ve stolením tenisu či v pozemním hokeji. Fotbaloví fanoušci ale už zřejmě tráví na stadionech tolik času, že si ani neuvědomují, jak ohavné tamní prostředí je.

Pro squashisty je letošní Turnaj šampiónů minulostí a všichni se soustředí na další turnaje. Ať už ale hrajeme kdekoliv, rozhodně můžeme být vděční za publikum, jež nás vždy podporuje v nádherných lokalitách po celém světě. Samozřejmě že diváci mají vlastní názor a kritizují hráče – a mají na to plné právo –, ale dělají to ve vší slušnosti a bez nenávisti.

překlad: Jiří Hron
zdroj: theguardian.com

Zobrazit komentáře »