Nová kapitola v životě Petera Barkera

27.03.2016 23:16

S anglickým squashistou, jenž nedávno ukončil aktivní kariéru, si povídal Rod Gilmour z časopisu Squash Player. Ptal se jej mimo jiné na jeho novou úlohu v anglické squashové asociaci, ale také na detaily ohledně jeho odchodu do sportovního důchodu.

Na rameni mu visí módní příruční taška, je oblečený v teplákové soupravě a červené péřové bundě. Peter Barker vchází do londýnského hotelu Euston a chystá se na další cestu. Tahle ale bude jiná.

Od začátku letošního roku už Barkerovo jméno na žebříčku PSA neuvidíte. Ve squashi se sentimentalita příliš nenosí, takže nebude ani žádný turnaj na rozloučenou. „V tom je právě ta krása. Prostě si jenom řekneme ‚Měj se‘ a jde se dál,“ říká Barker během rozhovoru o svém třináctiletém působení na okruhu PSA a o tom, čemu se věnuje nyní.

Barker pochází z Londýna a je mu teprve dvaatřicet let. Loni v prosinci se stal prvním ze čtyř slavných anglických třicátníků – dalšími jsou Matthew, Willstrop a Selby –, který ukončil profesionální kariéru. Ostatní to pravděpodobně čeká během následujících let. Nejvýše na žebříčku byl v roce 2012, kdy se dostal až na pátou pozici. Trpělivý levák tehdy prožíval období trvající skoro dva roky, během něhož na turnajích pravidelně postupoval do čtvrtfinále i dále, a i díky tomu se může pyšnit celkem šestnácti tituly z turnajů PSA a třemi medailemi z Her Commonwealthu.

Poté si začala svou daň vybírat zranění, i drobnosti vyžadovaly delší rekonvalescenci. „Najednou přišla chvíle, kdy jsem se začal ohlížet, místo abych se díval před sebe. A to pro mě byl jasný signál. Možná to byly jenom silácké kecy, ale když jsem vyrůstal, říkal jsem si, že jakmile se přestanu posouvat dopředu, nechám toho. Hrozně jsem se chtěl stát světovou jedničkou a pak prostě po měsíci skončit. Nic by mi neudělalo větší radost,“ popisuje Angličan. „Občas jsem si ale musel dát pauzu. Přišel jsem domů, brečel jsem a říkal jsem si: ‚Už na to kašlu.‘ a pak jsem se vrátil na kurt a hlavou mi letělo jenom: ‚Tohle je ta nejlepší věc na světě.‘ Emočně vás to úplně vysaje.“

Takhle Barker hovoří o letech strávených v první desítce (od prosince 2008 do září 2015). Loni už ho ale život na okruhu podle vlastních slov nudil, a tak začal přemýšlet nad tím, co mu jednou spíš z legrace řekla jeho sestra, letuška u Virgin Atlantic, totiž že aerolinie hledají uchazeče pro svůj finančně zvýhodněný program výcviku budoucích pilotů.

Barker to vzal vážně. Byl jedním z deseti tisíc uchazečů, prošel sérií rozhovorů a navštívil den otevřených dveří v Southamptonu, kde ho čekaly další testy, analýzy, simulace a team-building. „Uvědomil jsem si, že to vlastně nechci dělat. Ale kdyby mi to nabídli, vzal bych to, protože je to životní příležitost, i když jsem strávil rok daleko od rodiny.“ Nakonec se Barker dostal až mezi posledních třicet uchazečů, přičemž k dispozici bylo šest míst. Dál ale nepostoupil. „Popravdě, manželka byla ráda, že jsem konečně doma,“ přiznává.

Na podzim ho začalo více trápit přetrvávající zranění kolene a následovalo několik turnajů, kde vypadl hned v prvním kole. S anglickou squashovou asociací se proto rozhodnul prodiskutovat svůj odchod. Nabídku od výkonného ředitele asociace Keira Wortha, aby se stal jejich poradcem v oblasti výkonnosti, vůbec neočekával. Zatím půjde o práci zhruba na deset dní měsíčně.

„Dost mě vyděsilo, že teď budu muset skutečně pracovat,“ směje se Barker, který si ještě bude muset dodělat trenérskou kvalifikaci. „Napadlo mě, že to bude fajn změna. Chci u squashe zůstat, ale nemyslel jsem si, že to vyjde po finanční stránce.“ Barker je jedním z prvních bývalých hráčů, jimž anglická asociace nabídla spolupráci poté, co před pár lety opustil pozici poradce Peter Nicol. „Už tu bylo pár dobrých hráčů, kteří přišli a zase odešli, protože nechtěli dál zastávat funkci trenéra. Docela mě ta nabídka překvapila a zároveň je to pro mě čest,“ říká Barker.

„Všichni jsem tam, kde jsme, díky anglické asociaci. Podporovala mě a vždycky byla součástí squashe už od doby, co jsem začal hrát profesionálně. Squash vás pohltí jednou provždy a obdivuju hráče, kteří toho prostě dokázali nechat. Pořád jsem si říkal, že budu jedním z těch, kdo něco udělají jinak.“

Barker bude pomáhat s výchovou další generace hráčů a spolupracovat se squashovou akademií při anglické asociaci, kde trénují naděje jako George Parker, Richie Fallows nebo Angus Gillams. Barker vždy bral svůj trénink mimořádně vážně a nikdy nebyl součástí nějaké kontroverze, tudíž se jeho angažování dá považovat za prozíravý krok, a to nejen díky Barkerovým názorům na současný stav squashe.

„Chtěl bych dát věci do pohybu, udělat z hráče špičkového squashistu trvá moc dlouho,“ tvrdí Angličan. „Den co den budu ty mladé sledovat, ať už na kurtu nebo mimo něj. Během let nám často říkali, co máme dělat, ale nehlídali nás tak přísně. Je to tvrdý sport, a když chcete být nejlepší, musíte dřít víc než ostatní. Pokud nejste v té nejlepší kondici, nehrajete tak dobře – na tom byl postavený můj squash. Taky vás hodně změní založení rodiny, protože pak máte trochu jinou motivaci. Když jsem začínal, bylo to všechno jenom o mně.“

„Teď zkrátka musíte mít větší hlad po vítězství než Egypťani. Když neukážete stejnou vůli jako oni, jste absolutně bez šance. Právě tuhle myšlenku chci předat dál, protože jinak jsou rozdíly minimální,“ myslí si bývalá světová pětka. „Mají šanci, ale musí něco změnit. Přijde mi, že mladší hráči vidí profesionální dráhu skoro jako nějaké fantastické putování, hlavně u nás v Anglii.“

Je ironií, že poslední zápas sehrál Barker proti Egypťanovi a vítězi loňského British Open Mohamedu Elshorbagymu. Bylo to v prosinci na Hong Kong Open. „Vážně jsem si to užil,“ poznamenává Barker. „Když se Mohamed objevil na scéně, myslel si, že může rozdrtit kohokoli. Postupem let ale dospěl a stal se z něj skromný a srdečný hráč. Vlastně jsem byl rád, že jsem mohl skončit zrovna po utkání se světovou jedničkou. Byl to důstojný odchod. Mohamed je skvělým příkladem síly a kondice a toho, jak se dostat na vrchol,“ vzdává Egypťanovi hold Barker. „Soupeřům nedává čas a o tom tenhle sport je.“

Po zápasu se Barker zachoval naprosto barkerovsky: došel si na jídlo a další den ráno letěl domů. Žádné fanfáry ani velké loučení. Na okruhu přesto bude chybět, stejně jako v anglickém týmu. „Hrát za Anglii mě vždycky bavilo,“ říká. „Nešlo ani o tak o reprezentování Anglie jako takové, ale o všechny ty lidi kolem. Nasbíral jsem přes to startů za národní tým, což považuju za jeden ze svých největších úspěchů.“

Barkerovi bude také chybět jeho nejlepší kamarád Daryl Selby. V minulých deseti letech na turnajích pravidelně bydleli spolu. „Když ale tělo začne být pomalejší než mysl, uvědomíte si, že je čas zkusit něco jiného,“ přemítá. „Poslední rok jsem se prostě nudil. Nebyla to zábava.“ Všem se nám určitě bude stýskat po zápalu, s jakým se dokázal švihnout raketou přes lýtko. Při téhle zmínce se rozesměje na celou hotelovou halu. „Nikdy jsem svoje pocity neschovával a asi jsem docela temperamentní,“ vysvětluje. „Vždycky jsem se praštil, abych upustil páru, a pak jsem se zas začal soustředit.“

Čas odjezdu vlaku do Manchesteru, sídla anglické squashové asociace, se blíží a Peter Barker načíná další životní kapitolu. Je čas vštípit nové generaci vášeň pro hru. „Nechci být bývalým hráčem, který má výčitky. Můžu chodit se vztyčenou hlavou a posunout se dál,“ dodává na konec. „Byla to pro mě čest a squash mi nic nedluží.“

Barker volá po profesionálních rozhodčích

Peter Barker by na okruhu rád viděl rozhodčí, kteří by toto povolání vykonávali na plný úvazek. Tím by se podle něj vyřešilo to, co sám nazývá „obrovským problémem“. „Když nebudeme mít profesionální rozhodčí, úroveň hry se nikdy nezlepší,“ vysvětluje. „Není to o samotných rozhodnutích, ale spíš o tom, jak se k nim dojde. Některým zažitým schématům v pohybech hráčů člověk nemůže porozumět, pokud je sám nezažil.“

Barker si přeje, aby kontrolu nad rozhodčími převzala PSA místo WSF a aby se vrátil systém s jedním centrálním rozhodčím a rozhodčím u videa. Současný systém tři rozhodčích považuje za chaotický a dodává: „Nechápu, proč dostávají takovou almužnu. Kdyby se změnily finanční podmínky, třeba by se na ta místa hlásili i bývalí hráči nebo trenéři. S nimi by přišla i profesionalita a zůstal by zachován pravý odkaz našeho sportu.“

překlad: Jiří Hron
zdroj: squashplayer.co.uk

Zobrazit komentáře »