Tony Griffin: Liamův příběh

07.10.2019 06:48

V zatím posledním díle svého seriálu pro server squashmad.com se Tony Griffin věnuje příběhu Liama, na němž ukazuje praktické užití svého konceptu Gevoluce, jak jej popisuje v předchozích článcích. Podle Griffina je důležité to, abychom se snažili dělat věci jinak a neupadli do rutiny a také abychom pracovali se všemi, kdo projeví o náš sport zájem, nejen s těmi, kteří se můžou stát šampiony.

foto: squashmad

V roce 2014 přihlásila Liama jeho matka na čtrnáctidenní squashový kemp. Když Liama na kurtu viděl manažer klubu, prohlásil: „Ten kluk tady ty dva týdny určitě nevydrží a pak už ho nikdy neuvidíme.“ Liam ale pokračovat chtěl a právě tehdy jsem ho začal pravidelně trénovat. Něco vám o něm povím.

Liam se narodil předčasně a první dva měsíce života strávil v inkubátoru na jednotce intenzivní péče. V jednu chvíli na tom byl tak zle, že lékaři jeho rodičům řekli, že nemá šanci přežít. Trpí lehkou mozkovou obrnou a šilhá. Obrna zasahuje pravou část jeho těla a způsobuje přepětí svalů.

V každodenním životě by spousta lidí jeho problémy ani nezaznamenala. V Liamově případě jde totiž o to, že když je nervózní, ve stresu nebo se bojí, svaly v pravé části těla se částečně napnou, což mu znemožňuje vykonávat normální, rovnoměrný pohyb. Proto ve všech činnostech upřednostňuje levou stranu těla.

Šilhání také představuje problém: každé oko posílá do mozku určitý obraz a mozek poté tyto obrazy skládá na sebe, což nám umožňuje vidět trojrozměrně, uvědomujeme si díky tomu hloubku a vzdálenost. Když mezi očima vznikne nesoulad, můžou tyto překrývající se obrazy vytvořit rozmazaný celek, jako byste špatně vytiskli fotku. Kvůli tomu člověk podvědomě používá jedno oko více než druhé, takže vidí „čistý“ obraz, ale jen dvojrozměrně. Tím pádem má problémy s odhadem vzdálenosti a se vším, co obecně nazýváme orientací v prostoru. Obrna a šilhání tak značně komplikují jakékoli sportovní aktivity, squash obzvlášť.

Během prvních deseti nebo jedenácti let života Liam neprovozoval téměř žádné fyzické aktivity ani se příliš nevěnoval sportu. Kvůli obrně a šilhání často zakopával nebo padal, když měl někam doběhnout nebo jen přejít po nerovném povrchu. Jestliže se někdo podobně jako Liam nemůže spolehnout na svůj zrak, má někdy problémy vnímat vertikální rozměr prostoru před sebou. I chůze po rovné podlaze v něm proto může vyvolat nejistotu, jelikož neví, jestli je skutečně rovná, nebo jestli to není schod či něco podobného. Když byly Liamovi asi tři roky, seděl na okraji mělké travnaté prohlubně, poté vstal a rozeběhl se přímo do ní, načež ztratil rovnováhu a svalil se až dolů. Teď už je nám jasné, že před sebou viděl jen rovnou travnatou plochu…

Kdykoli měla jeho třída tělocvik a na programu byla nějaká běžecká aktivita, učitelé se třásli strachy, aby nezakopl a zase si neublížil. Při míčových hrách byl totálně nemožný. Ne že by se nerad zapojoval, ale nikdy nebyl tak dobrý jako jeho spolužáci, protože často nezvládl míč chytit, hodit nebo ho někam kopnout.

Roky dělal různá cvičení, která měla zlepšit jeho schopnost pohybu i zrak, ale výsledky nebyly nikterak valné.

To první, s čím se Liam při squashi potýkal, bylo vůbec dostat se k míčku – a tím myslím nejen k němu doběhnout, ale také si uvědomit, kam vlastně letí, zorientovat se v prostoru. Na začátku se tak střídaly všechny možné situace: někdy míček trefil docela dobře, jindy úplně špatně, a někdy i promáchl. Často k míčku bez problému doběhl, švihl, ale stejně ho netrefil. Někdy došlo i k tomu, že než si uvědomil, kde míček je, ten už dvakrát skočil, a Liam se za ním ani nerozběhl. Občas se naopak rozeběhl, zastavil se půl metru před míčkem a švihl úplně někde jinde.

Liam je levák. Dva roky jsem ho každý týden trénoval (během té doby jsem taky vydal svou knihu Squash: Jak hrát v „bodě G“). Přestože s postupujícím věkem zesílil a squash měl pozitivní vliv na jeho fyzický stav, svalový tonus a další tělesné aspekty, stále to pro mě byl frustrující proces, protože Liam činil jen nepatrné pokroky a většina z toho, co provázelo jeho squashové začátky a co jsem popsal výše, přetrvávalo s podobnou četností i dál.

foto: squashmad

Brzy jsem si všiml, že na začátku každého pohybu instinktivně používá levou nohu, což byla další komplikace, která zásadně ovlivňovala jeho schopnost dostat se k míčku. Jeho upřednostňování levé nohy ale bylo pochopitelné vzhledem k tomu, že kdykoli měl vykonat nějaký obtížnější pohyb a použít pravou nohou, bál se, že se mu zničehonic zatnou svaly (jako při křeči) nebo se mu noha podlomí. Na levé straně kurtu, kde má forhend a kam levák k úderu normálně nakračuje pravou nohou, on instinktivně nakračoval levou.

Přesto mi svitla naděje, protože jsem tu a tam viděl, že pravou nohu použije nebo se o to pokusí. Snažil jsem se pochopit, v jakých situacích se to děje, tyto situace jsem poté zkoušel reprodukovat a doufal jsem, že mu tím pomůžu začlenit tento pohyb do hry. Dlouho jsme ale nemohli najít řešení a mně přišlo, že jsem jako trenér selhal.

Často byl při trénincích rozmrzelý, protože chtěl, abych mu nahrával rychleji a on si mohl zvyknout na tempo a rytmus hry, což pro něj byl ten nejzásadnější problém. Ale viděl jsem, že jakmile jen trošinku zrychlím, brzy začne mít problémy (velké problémy) a nastává to, o čem jsem psal výše: buď míček netrefí, nebo ho trefí špatně. Také jsem vypozoroval, že čím víc jsme trvali na opakování nějakého cvičení, tím častěji dělal tytéž chyby.

Voleje byly sázkou do loterie, většinou míček minul nebo ho trefil někam úplně jinam. S krátkými údery to probíhalo podobně – cokoliv, co vyžadovalo jemnou motoriku, bylo pro Liama náročné. S čistým svědomím můžu říct, že normální cvičení neměla v Liamově případě skoro žádný efekt. Časem se v Katalánsku účastnil i nějakých juniorských turnajů a dalších aktivit pro mládež, ale jen ho to deptalo, protože byl jediný, kdo nikdy nevyhrál ani set.

Během psaní své knihy i potom jsem byl v kontaktu s výzkumnou skupinou z barcelonské sportovní univerzity INEF, která se věnovala komplexnosti ve sportu, a začal jsem experimentovat s jimi vyvinutými koncepty. Pracoval jsem s hráči různých věkových i závodních kategorií, ale s Liamem jsem se do nějakých pokusů moc často nepouštěl: tato cvičení se totiž poměrně výrazně lišila od běžného tréninkového systému a Liam už tak silně pociťoval, že je jiný než ostatní, a proto jsem si říkal, že úplně nová cvičení by jeho pošramocenému sebevědomí zřejmě neprospěla.

Ostatní hráči ale zaznamenávali překvapivý pokrok, a tak jsem se v červenci 2016 rozhodl, že tyto koncepty vyzkouším i na Liamovi a budu pracovat jen s nimi.

I on začal téměř okamžitě dělat drobné pokroky. Koncept Gevoluce spočívá v tom, že hráč absolvuje série cvičení, díky nimž se naučí rozpoznat fyzickou odezvu či pocit při dobře trefeném míčku a pochopí, co musel udělat, aby téhle odezvy dosáhl. V tom mu pomáhá proces, kdy si v pomalém tempu spojuje koordinaci základních pohybů se sledováním míčku. V rámci toho jsme neustále přidávali nové, jednoduché variace původních cvičení, abychom mohli pracovat na konkrétních oblastech a úderech v Liamově hře a pohybu.

foto: squashmad

Jednou z největších překážek během Liamova squashového vývoje byl jeho postoj k novým cvičením. Často prohlašoval, že něco nezvládne. Důvodem bylo částečně to, že tato cvičení se od původních do značné míry lišila a on nic podobného při tréninku ještě neviděl, a pak také skutečnost, že pokud byla cvičení příliš jednoduchá, připomínalo mu to, že zkrátka musí trénovat jinak než ostatní.

Při novém cvičení, k němuž jsem ho většinou musel přemlouvat, jsme tak zkusili jen pár úderů a pak se zase vrátili ke cvičení, které dobře znal. Druhý den na dalším tréninku jsme toto nové cvičení pokaždé opakovali a on ho vždy dokázal bez odmlouvání provést lépe než předchozí den.

Liamova reakce na změnu byla naprosto pochopitelná, když vezmeme v potaz jeho život před squashem a Gevolucí. Každá nová aktivita pro něj představovala problém a automaticky v něm vyvolávala nejistotu a strach. Jeho zkušenost s běžnými metodami výuky či tréninku byla taková, že si požadovanou novou dovednost často nedokázal osvojit.

Během roku 2018, kdy jsem s Liamem intenzivně pracoval, jsem si víc uvědomil, jak může nejistota ovlivňovat náš pohyb na kurtu a jak se může posléze takový špatně prováděný pohyb stát pravidlem. Domnívám se, že návyky založené na nejistotě mohou negativně vstupovat do našeho procesu učení a vývoje a brzdit ho.

Při rozehrávání někdy Liam například zahrál dobrou lajnu, ale potom se mu míček vrátil a trefil ho někam do těla. Téměř nikdy neodehrál dva míčky po sobě, většinou musel zvednout míček ze země a začít znovu. Když se v úplných počátcích snažil o jeden konkrétní úder, nebylo jisté, jestli vůbec míček trefí, natož jestli ho trefí dobře a tam, kam chce. To znamenalo, že když už se mu povedlo trefit míček správně, ulevilo se mu a možná byl i trochu překvapený. Tím pádem se přestal soustředit, míček se vrátil zpět k němu a trefil ho. Jeho nejistota při úderech mu znemožnila osvojit si instinktivní reakci v podobě sledování odehraného míčku a správného pohybu hned poté. Jakmile jsme tedy odhalili, kde je problém, začala se situace zlepšovat. Jestliže se má hráč vyvíjet, je třeba pochopit, co stojí za jeho konkrétními návyky, ať už mluvíme o úderech či pohybu.

Na začátku byl Liamův vývoj při využití konceptu Gevoluce pozvolný, ale konstantní. V roce 2018 přišly rychlejší změny, poté co jsme omezili počet opakování u jednotlivých cvičení a přišli jsme na to, jak nejistota ovlivňuje Liamův pohyb. Obecně jsme viděli skokové zlepšení v jemné motorice a koordinaci při hře s míčkem a poslední dva roky Liamovi zřejmě pomohly víc než všechny terapie předtím. Zlepšení jeho stavu je vidět i v běžném životě. Gevoluce mu ukázala směr, kterým se teď může vydat.

A ještě jedna věc: Liam je můj syn.

TADY se můžete podívat, jak Liam hraje squash. Žádná videa z dřívější doby nemáme, protože tehdy jsem si myslel, že nikdy nebude chtít vidět, jak těžké pro něho jeho začátky byly, a také jsme nečekali, že se tak úžasně zlepší. A když jsem se s Liamem bavil, potvrdil mi, že by se mu nelíbilo, kdyby ho někdo na kurtu natáčel.

Tonyho práci s Liamem sledujeme velmi důkladně a překvapilo nás, jak moc se jeho syn zlepšil, stejně jako ostatní děti, které mají problémy s motorikou či koordinací a absolvovaly Tonyho tréninky. Chceme tuto stránku squashe dále rozvíjet, abychom mohli pomoct chlapcům i dívkám s poruchami učení. – Joan Casahuga, předseda Katalánské squashové federace

autor: Tony Griffin
překlad: Jiří Hron
zdroj: squashmad.com

Zobrazit komentáře »