Je to tak strašně nedoceněný sport…

17.04.2016 21:54

Mladý novinář Sei Kato, píšící pro server The Tab, se vydal coby divák na březnové Allam British Open a byl natolik ohromen, že se o své dojmy musel podělit se čtenáři. Jeho článek je malou oslavou squashe, okouzleným pohledem zvenčí, který snad potěší nejednoho příznivce tohoto sportu.

Nedávno jsem měl to štěstí, že jsem se mohl jako divák zúčastnit finále squashového turnaje Allam British Open v Hullu. Vůbec nebudu přehánět, když řeknu, že jsem naživo nikdy neviděl lepší sport – a to jsem byl na zápasech v rugby, fotbalu i basketbalu na té nejvyšší úrovni. Díky celé té zkušenosti jsem si uvědomil, jak nedoceněným sportem squash je a že by ho všichni sportovní fanoušci měli začít brát vážně.

V dějišti turnaje jsem našel svoje místo před impozantní skleněnou arénou, která se měla za pár okamžiků naplnit emocemi. Nikdy v životě mě sledování sportovního utkání nenadchlo do takové míry. Atmosféra, kterou vytvářeli hráči i diváci, byla naprosto neuvěřitelná. V žádném jiném sportu publikum nezůstává úplně zticha během výměn, slyšeli byste spadnout špendlík. Napětí by se dalo krájet. Byla to podívaná plná vzrušeného očekávání a úchvatných momentů.

Jako divák ani nemáte šanci začít se nudit, protože v porovnání s jinými sporty tady zápasy končí poměrně rychle. Fyzickou zdatností se squashistům vyrovná zřejmě jen málokdo – myslím to vážně –, jelikož se každý set zdá být vyčerpávající bitvou a přestávka mezi nimi je (zhruba) jen dvouminutová. Celý turnaj navíc trvá jen týden s tím, že v pozdějších fázích se během jednoho dne odehraje celé kolo, takže dokud hráč turnaj nevyhraje nebo z něj nevypadne, nemůže si dopřát ani den odpočinku.

Nejvíc ale baví ty nejdelší zápasy. Jsou jako povedené rande – nebudete chtít, aby skončily. Přesně tak jsem se cítil, když jsem měl tu výjimečnou možnost sledovat semifinálové utkání dvou světových šampionů, Egypťana Ramyho Ashoura a Francouze Gregoryho Gaultiera. Ramyho triky spolu s Gregoryho úžasnou odhodlaností a bojovností (a také mnoha jeho hlasitými výkřiky, které mi naháněly trochu strach) by udělaly squashového fandu z každého pochybovače.

Zajímavé je i to, že konkurence byla doopravdy mezinárodní. Ve finále fotbalového nebo ragbyového mistrovství světa neuvidíte Egypťany nebo Malajsijce, ale právě z těchto zemí pocházely tři ze čtyř účastnic ženského semifinále. A v případě tohoto turnaje se můžou radovat i feministky – na British Open totiž ženy dostávají stejné prize money jako muži. Ženská a mužská část turnaje se navíc hrají společně, ženské zápasy se konají vždy před těmi mužskými. A ano, divácký zájem je stejně velký.

Squashisti se samozřejmě maximálně soustředí na hru, ale to jim nebraní trochu se uvolnit a bavit se, ať už jde o muže či ženy. I během těch nejnapínavějších setů v semifinálových a finálových utkáních byl na tvářích uvnitř „skleněné cely“ kromě jiných emocí vidět i smích, což bylo velmi příjemné. Přestože to pro ně byly (možná) nejdůležitější okamžiky kariéry, zůstali hráči slušní a féroví: Mohamed Elshorbagy dokonce sám zastavil hru a přiznal, že jeho úder byl v autu, i když rozhodčí nic nehlásil. Profesionálové každým coulem, žádné válení se po zemi a předstírání zranění.

Není tak překvapením, že si squashisti získávají oblibu fanoušků, čímž si získává oblibu i sport samotný. Přiznávám, že semifinále a finále „squashového Wimbledonu“ byla mou první zkušeností s profesionálním squashem (dřív jsem byl jenom fandit kamarádům na univerzitních turnajích, ale i ty jsou zatraceně zábavné). Nicméně díky způsobu, jakým tito elitní hráči aktivně komunikují s fanoušky, jsem si už stihnul najít mezi muži i ženami své favority.

Squash je každopádně sport, který by fandové měli začít brát vážně. Sám musím říct, že bych nikdy nečekal, že budu psát oslavný článek zrovna o něm. British Open mě ale dočista očarovalo, takže teď už budu pozorně sledovat pokroky svého (snad ne domnělého) přítele Mohameda Elshorbagyho. Abych nějak skončil: je to zkrátka nádherný sport. A pokud mi nevěříte, běžte se na nějaký turnaj podívat sami.

text: Sei Kato
překlad: Jiří Hron
zdroj: thetab.com

Zobrazit komentáře »