Americká jednička a současná světová šestka Amanda Sobhyová si na březnovém turnaji v Kolumbii přetrhla Achillovu šlachu a čeká ji zhruba devítiměsíční pauza. Jejím cílem je vrátit se na kurty na prosincovém mistrovství světa, které se uskuteční v Anglii. Pro server excellesports.com Sobhyová popsala, jak ke zranění došlo a co v takové chvíli profesionální sportovec prožívá.

foto: twitter Excelle Sports

Desátého března jsem si přetrhla Achillovu šlachu. Jsem profesionální squashistka a stejně jako pro jakéhokoli sportovce je i pro mě tohle zranění obrovská rána. A aby toho nebylo málo, stalo se mi to v Kolumbii – ano, přesně v té jihoamerické Kolumbii.

Zrovna jsem hrála semifinále Ciudad de Floridablanca Open ve Floridablance na severovýchodě země. Ten okamžik si pamatuju úplně přesně. Stalo se to těsně poté, co jsem mohla celý zápas ukončit: Za stavu 10:3 ve třetím setu jsem zahrála bekhendový drop, ale šel do tinu. Za stavu 10:5 jsem se přestala soustředit, a místo abych se míček snažila strategicky umisťovat, začala jsem ho hrát prostě tam, kam mě zrovna napadlo. Zahrála jsem bekhendový drive, který se ale odrazil od boční stěny, místo aby zapadl do rohu, což by mi vyneslo postup do finále.

Po tomto drivu zahrála moje soupeřka, Olivia Blatchfordová – Liv, taky Američanka –, drop do pravého předního roku. A právě tehdy se to stalo. Levou nohou jsem udělala úkrok dozadu, abych se odrazila, a v ten moment jsem se skácela k zemi. Myslela jsem si, že mi Liv podrazila nohy nebo mě kopla zezadu do lýtka, protože přesně tak mi to připadalo. Ležela jsem na zemi, otočila jsem se na ni a ptala jsem se jí: „Tys mě praštila?“ Když řekla, že ne, okamžitě mi došlo, co se stalo. Přetrhla jsem si achillovku.

„Ale ne. To ne,“ zasténala jsem směrem k Liz. „Přetrhla jsem si achillovku.“

Když si tu chvíli teď vybavím a slyším ta slova a svůj vlastní hlas, pořád to ve mně vyvolává hodně emocí. Ten naprostý šok a vědomí toho, že jsem si přetrhla achillovku, mnou otřásly nejvíc. Jenom jsem ležela na podlaze a brečela, nejenom kvůli bolesti, ale protože to pro mě zkrátka byl absolutní šok.

Nemohla jsem tomu uvěřit, i když jsem věděla, co se děje. Prolétlo mi hlavou tolik myšlenek: po zranění pravé nohy, se kterým jsem se potýkala posledních pár měsíců, jsem konečně hrála dobře. Říkala jsem si, že bych mohla celý turnaj i vyhrát. Byla jsem nasazená jednička, a kdybych zvítězila, získala bych svůj zatím nejcennější titul v kariéře. Navíc bych se možná dostala mezi pět nejlepších na světovém žebříčku. To byl jeden z mých cílů a já si brzy uvědomila, že ho nedosáhnu, rozhodně ne tuhle sezónu.

Jak jsem tam ležela na kurtu, tváří k podlaze a v slzách, přišel se na mě podívat lékař. Nemohla jsem se přetočit na záda, nemohla jsem se ani pohnout. Šok a bolest mě úplně paralyzovaly. Při vlastním mečbolu jsem musela vzdát zápas a museli mě odnést na nosítkách.

Turnaj se konal na nádherném místě – skleněný kurt postavili na vrcholku tamní hory. Nahoru jste se mohli dostat dvěma způsoby: za osm minut lanovkou nebo autem po té nejhrbolatější a nejklikatější prašné horské cestě, jakou si dokážete představit. Sanitka musela sjet po téhle úzké silničce dolů, se mnou v ní byli dva saniťáci, co neuměli moc dobře anglicky. Cítila jsem každou nerovnost, každou zatáčku, svírala jsem madlo nosítek a držela jsem se stěny ambulance, jako by mi šlo o život, a snažila jsem se nepanikařit ještě víc, než už jsem panikařila. Běžně se z té hory autem dostanete za patnáct minut. Nám to ten večer trvalo hodinu.

Představte si, že ležíte v sanitce, v cizí zemi, nemůžete se hýbat a snažíte se nějak vstřebat skutečnost, že se nebudete moc pořádně pohnout dalších devět měsíců. Měla jsem se během následujících dvou měsíců účastnit turnajů v Anglii, Dubaji a Egyptě, a rázem bylo po plánech. Byla jsem vyřízená. Tohle je moje práce! Moje vášeň. Pro to každý den trénuju. To je to, co mě každé ráno dostane z postele. A teď to nemůžu dělat. Všechno to vmžiku zmizelo. Odrazila jsem se, abych doběhla drop, a přetrhla jsem si Achillovku. Jsem na devět měsíců mimo hru.

Teď si z toho musím vzít to nejlepší. Nastal čas dát se dohromady.

překlad: Jiří Hron
zdroj: excellesports.com