Ještě zhruba před devíti měsíci Laura Massaro uvažovala o tom, že jednou provždy opustí profesionální okruh: nevyrovnané jarní výsledky vedly až k tomu, že se v zářijovém vydání světového žebříčku propadla na páté místo. S novou sezónou ale přišlo herní zlepšení a do letošního roku vstoupila dvaatřicetiletá Angličanka dokonce jako světová jednička.Tohoto umístění dosáhla poprvé ve své patnáctileté kariéře. Během lednového Turnaje šampiónů ji v New Yorku pro server Excellesports.com vyzpovídala Adele Jackson-Gibsonová, kterou kromě Lauřina comebacku zajímal i její názor na stejné finanční odměny pro muže i ženy a způsob, jakým si doma připravuje speciální tyčinky.

Jak se stalo, že ses zamilovala do squashe?

Začala jsem hrát, když mi bylo sedm, hlavně proto, že se squashi věnovali oba moji rodiče. Bylo to prostě něco, v čem jsem byla dobrá, a já hrozně ráda vyhrávám. V dětství jsem dělala hodně sportů. Plavala jsem, běhala, hrála jsem netball, pozemní hokej a pasáka (hra podobná baseballu či softbalu – pozn. red.). Většinou to byly týmové sporty a já se tehdy za týmovou hráčku zrovna nepovažovala (směje se). Já vím, není to ode mě moc hezké, ale když prohraju squashové utkání, bude to jenom kvůli mně samotné.

Musíš být fyzicky zdatná a udržovat se v kondici. Co dalšího člověk musí mít, aby se dostal na úplný vrchol?

Squashisti obecně prožívají nejlepší léta kariéry v pozdějším věku, protože každému nějakou dobu trvá, než se vypořádá sám se sebou na kurtu v těsné blízkosti soupeře. Je to skoro jako box zkombinovaný se šachy. Squash je jediný další sport, kde jste s protihráčem uzavřeni na malém prostoru, sdílíte ho, vzájemně si ho narušujete. V tenisu nebo badmintonu jste vždycky na druhé straně sítě, takže nemusíte řešit, že někdo běhá přímo kolem vás. A právě to podle mě vyžaduje určitou vyspělost – musíte se vyrovnat s bezprostřední přítomností někoho druhého.

Než člověk nasbírá dostatek bodů na to, aby se vyšplhal na první příčku, může to chvíli trvat. Jak jsi k té výzvě přistupovala?

Jenom jsem se soustředila na to, abych vyhrála každý turnaj, a na žebříčku to pak šlo skoro samo. Posledních šest měsíců jsem vlastně o pozici světové jedničky moc nepřemýšlela, i když jsem se během kariéry po dlouhou dobu pořád pokoušela vypracovat až nahoru.

Nestýská se ti alespoň zčásti po období, kdy jsi byla spíš outsiderem?

Stýská. Hlavně loni na jaře se mi vůbec nedařilo a výsledkem bylo, že jsem v září byla až pátá. Myslím si, že i díky tomu jsem od září do prosince prožívala tak úspěšné chvíle – nebyla jsem pod tlakem. Všichni už mě odepsali. Ale vzpomínám si, že jeden francouzský trenér řekl mému manželovi něco hrozně hezkého, prý: „Jestli Lauru znáte, tak víte, že ji nikdy nemůžete odepisovat, protože ona se vždycky dokáže vrátit.“ Jsem vážně hrdá na to, jak jsem se zvládla probojovat zpátky mezi ty úplně nejlepší, ale je to jiné. Na Turnaj šampiónů už jsem přijela s tím, že se ode mě očekává titul.  

Co si teď říkáš, než začne zápas?

Jenom to, že musím hrát, jak nejlépe umím. A pokud to stačí na výhru, paráda. Když mě v ten den soupeřka porazí, přestože jsem předvedla ten nejlepší squash, jakého jsem byla schopná, podám jí ruku a řeknu: „Dobrá práce, dneska jsi byla lepší.“ Daleko víc než o výsledky jde o výkon. Díky tomu nejsem v takovém stresu a můžu hrát uvolněně.

Existuje nějaká rivalita, která tě pohání dopředu?

V každém zápase o něco jde. Je důležité si pamatovat, že když jste ta, kterou všichni pronásledují, musíte se pořád snažit zlepšovat. Nechci se zaseknout na místě, nechci si jenom hlídat to, čeho už jsem dosáhla, a dívat se na hráčky pod sebou a zjišťovat, která z nich hraje dobře a jde nahoru.

Na Turnaji šampiónů mají muži i ženy poprvé stejné prize money. Co si o tom myslíš?

Už se k tomu dlouho schylovalo. Částečně to bylo taky o tom, aby se napřed zvýšila kvalita ženského squashe, a to se povedlo. Ženský okruh je mnohem atraktivnější než kdy předtím. Tady na Turnaji šampiónů už došlo k několika překvapením, nasazená jednička například vypadla hned ve druhém kolem (Raneem El Welilyová prohrála s Amandou Sobhyovou – pozn. red.). Samozřejmě vždycky můžete zastávat názor, že si ženy zaslouží naprostou rovnost, což podporuju, ale spolu s tím se musí taky posunout úroveň jejich squashe. Rozhodně si ale myslím, že ta kvalita tu je, a je skvělé, že se můžeme s muži podělit rovným dílem. A v budoucnu se bude tahle rovnost ještě rozšiřovat.

Mnoho lidí nechápe, že squash je jedním nejnáročnějších sportů na srdce. Jak trénuješ, aby ses udržela v kondici?

Tomu rozumím, když vidíte hrát profesionály, není to tak patrné. Vypadá to, jako bychom dýchali úplně v pohodě, ale ve skutečnosti se únavu snažíme zakrývat. Ono se říká „Buďte v kondici, abyste mohli hrát squash. Nehrajte squash, abyste byli v kondici.“ Může to totiž být nebezpečné. Ve svém domácím klubu už jsem viděla infarkty přímo na kurtu. Já osobně dělám hodně věcí na kurtu a hodně v posilovně. Obecně platí, že pokud nejsem na kurtu, jsem na kole, a to hlavně kvůli kloubům. Na ty má squash obrovský dopad, takže čím víc jim ulevíte, tím líp.

Co posloucháš, aby ses nabudila na zápasy?

Mám ráda svižnější písničky od Jess Glynneové a Foxes.

Četla jsem, že miluješ vaření. Co si ráda uděláš před zápasy?

Hrozně ráda peču, ale nemůžu, protože to pak všechno sním (směje se). Taky trávím čas tím, že se snažím dělat si zdravé tyčinky.

Páni! Ty děláš tyčinky? Jak?

Poslední várku jsem připravovala nedávno a bylo to velmi jednoduché: hrneček datlí, hrneček mandlí, hrneček sušených třešní, smícháte to všechno dohromady a dáte do ledničky. Je to vynikající i proto, že v tom není žádná chemie. Taky dělám tyčinky z mrkve a ovsa s kokosovým olejem a ty pak peču. Chutnají fakt dobře.

Co bys poradila všem mladým slečnám, které to chtějí ve squashi někam dotáhnout?

Aby sledovaly, jak hrají profesionálky, a našly si styl, který by chtěly okopírovat. Měly by taky hodně trénovat samy. Myslím, že kdybych se mohla vrátit zpátky do juniorských let, rozhodně bych chtěla víc trénovat sama. To je jednou z velkých výhod toho, když umíte hrát squash. Přijdete, máte čtyři stěny a míček, který se k vám vždycky vrátí, a můžete trénovat, jak dlouho chcete. A taky si musíte věřit, protože nikdo jiný to za vás neudělá, nikdo jiný to nemá v popisu práce. Věřte samy v sebe, vybudujte si sebedůvěru a do každého zápasu dejte úplně všechno.

překlad: Jiří Hron
zdroj: excellesports.com