Další kampaň, další zklamání. Ve čtvrtek 21. února organizační výbor pařížské olympiády navrhl, aby byly na program Olympijských her 2024 zařazeny čtyři sporty: breakdance, sportovní lezení, skateboarding a surfování. Squash byl i přes usilovnou snahu mnoha funkcionářů a hráčů světové špičky opět vynechán.

Stává se to evergreenem posledních let, a ačkoli to asi nebude příjemné vzpomínání, možné stojí za to provést menší rekapitulaci: Londýn 2012 – během schůze MOV v červenci 2005, při níž se mimo jiné rozhodovalo o zařazení nových sportů pro rok 2012, squash nezískal nutnou dvoutřetinovou podporu mezi členy MOV. Rio de Janeiro 2016 – na úkor squashe dostaly přednost rugby a golf (!). Tokio 2020 – o zařazení do programu se ucházelo celkem osm sportů, squash spolu s bowlingem a wushu opět zůstal mezi nevybranými, zatímco baseball a softbal, karate, sportovní lezení, skateboarding a surfování se mohly radovat z nově nabyté příslušnosti ke skupině olympijských sportů. A konečně Paříž 2024 – baseball, softbal a karate si, obrazně řečeno, balí kufry, kdežto sportovní lezení, skateboarding a surfování v programu zůstávají a přibývá k nim breakdance (!). Dlužno podotknout, že návrhy organizačního výboru musí posvětit programová komise MOV a oficiálně poté i výkonná rada MOV v prosinci 2020, tedy čtyři měsíce po skončení tokijské olympiády. Můžeme však předpokládat, že půjde už jen o formalitu.

Těžko se na dálku nahlíží do zákulisí volby, ale i tak lze zřejmě bezpečně říct, že svou roli při volbě sehrávají i jiné faktory než jen ty sportovní – peníze, politika, zákulisní vliv… Paradoxně i z tohoto pohledu vypadala pařížská kampaň nesmírně nadějně: vždyť Francie je bezesporu jednou ze squashových velmocí a Jacques Fontaine, předseda Světové federace squashe, má sám zkušenosti z Francouzského národního olympijského výboru.

Přesto přišlo další odmítnutí a olympijští funkcionáři squash i nadále ostentativně přehlížejí a preferují sporty, z nichž některé – diplomacii stranou – se squashi po sportovní stránce či z hlediska divácké atraktivity mohou rovnat jen těžko. Na vrcholový golf se prostě nikdy nebude koukat tak dobře jako na vrcholový squash. Nikdy. Nech si to všichni zapamatujú, jak by řekl klasik. (S golfem a olympijskými hrami je to ostatně celé tak trochu složité, což ilustruje článek Jamese Willstropa a golfistech odmítajících se účastnit olympijských her v Riu de Janeiru z roku 2016.)

Nelze se divit, že rozhodnutí organizačního výboru vyvolalo v mnoha hráčích hořkost a reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Jedna z nejostřejších přišla od squashové legendy Nicka Matthewa, který si klade otázku, zda by mohlo být rozhodnutí napadeno u soudu. Těžko říct, pro koho je celá anabáze více frustrující: veteráni jako Matthew, Willstrop, Gaultier nebo Nicol Davidová strávili posledních několik let neutuchajícím bojem za zviditelnění squashe a po neúspěchu kampaně, která měla squashi dopomoci k účasti na olympiádě v roce 2020, jim vzhledem k jejich věku muselo být jasné, že jako hráči už se na olympiádu s největší pravděpodobností nepodívají. Přitom Nicol Davidová, která se na konci této sezony chystá ukončit kariéru, několikrát řekla, že by všechny své tituly mistryně světa vyměnila za olympijské zlato, a takový Nick Matthew si už před celými dvanácti lety (!) postěžoval BBC, že bude těžké sledovat olympiádu v Londýně jen jako divák.

Stejný pocit zrady nicméně musí sdílet i současná generace hráčů kolem sedmadvaceti let, tedy Mohamed Elshorbagy, Ali Farag, Paul Coll a další, které by pařížská olympiáda za pět zastihla sice po třicítce, ale pořád na vrcholu sil (třeba Grégory Gaultier získal titul mistra světa v necelých třiatřiceti letech). I pokud by se squash čistě hypoteticky dostal na olympiádu v roce 2028, kdy ji pořádá Los Angeles, vůbec není jisté, kolik z těchto hráčů by se jí ještě zúčastnilo – například Mohamedu Elshorbagymu by bylo už třicet sedm let…

Squash už přitom dávno prokázal, že to není jakési obskurní mlácení míčkem o stěnu v akvárku, ale že do skupiny olympijských sportů bezesporu patří. To, že splňuje všechny požadavky, které jsou na olympijské sporty kladeny (jejich shrnutí je možné najít například ZDE), už squashoví hráči i funkcionáři zdůrazňují léta. Co ale v tomto ohledu stojí zvlášť za pozornost, je pokrok, který squash učinil v oblasti (sebe)prezentace a atraktivity pro diváka, protože ten je za posledních zhruba deset let skutečně obrovský, ať už mluvíme o kvalitě živých přenosů a jejich dostupnosti (více o SquashTV jsme psali ZDE) nebo o působení na sociálních sítích. Stejně tak bychom se ale mohli bavit o navyšujících se prize money a o jejich čím dál častějším rovném rozdělování mezi squashisty a squashistky, o rozšířeném fenoménu urban squash, tedy o programech pro sociálně znevýhodněné děti, nebo o nejatraktivnějších lokacích, v jakých se kdy sportovní událost může odehrávat (probíhající mistrovství světa v nádražní budově Union Station v Chicagu budiž příkladem).

Na jazyk se tak člověku krade neodbytná otázka: Co byste, drazí organizátoři, chtěli víc? Po každém neúspěchu se zatím squash dokázal zvednout jako boxer po tvrdém direktu a přijít s další kampaní, která měla být ještě efektivnější a squashi určitě dopomoci k vysněnému místu na olympiádě. Pokaždé přišlo stále hořčejší a hořčejší zklamání a možná je tak na čase přiznat si, že jsme zkrátka nechtění, že jsme pro olympiádu vedle tenisu, stolního tenisu a badmintonu (všechny tři v Paříži uvidíme) jen chudý příbuzný, pro kterého na hrách není místo, protože „kdo by se přeci chtěl dívat na další raketový sport“? I Matthew ve své reakci na odmítavý postoj zmiňuje, že squash se bude rozvíjet tak jako tak, bez ohledu na účast na olympijských hrách.

Otázka, zda vést další kampaň vedoucí k zařazení squashe na program olympiády v roce 2028, také souvisí s místem jejího pořádání, tedy Los Angeles. Budou mít Američané zájem na tom, aby squash navrhli? Jakkoli se sice ve Státech coby univerzitní sport těší velké popularitě, zástupců mezi světovou špičkou mají Američané pomálu – mezi muži je v první padesátce jediný, Todd Harrity na čtyřicátém osmém místě, mezi ženami má Amerika tři zástupkyně, z nichž nejúspěšnější je Amanda Sobhyová, momentálně na desátém místě. Stejně tak lze dost dobře předpokládat, že pokud nějaký nový sport v Los Angeles uvidíme určitě, bude to vzhledem k jeho tamní oblíbenosti baseball se softbalem.

Minimálně jedno pozitivum ale opakovaná zamítnutí měla: vidina jasného cíle hnala squash nesmírným tempem dopředu – z pohledu diváka je to množství inovací, které náš sport zpřístupňují každému, kdo má internet, skutečně dechberoucí. Pokud si squash dokáže udržet takovou míru inovativnosti a lákat nové diváky i aktivní hráče, potřebuje vůbec olympiádu? A jak ve svém tweetu píše Cameron Pilley, třeba se jednou dostaneme do fáze, kdy se nás budou olympijští funkcionáři s pokorou ptát, jestli bychom se nechtěli účastnit olympijských her, a my je budeme moci s díky odmítnout…

text: Jiří Hron