Bratři Mohamed a Marwan Elshorbagyovi patří ke světové squashové špičce a nezřídka se stává, že je turnajový pavouk postaví proti sobě – od ledna 2017 spolu na velkých turnajích hráli rovnou osmkrát. Minulý rok se stali první bratrskou dvojicí, která se střetla ve finále mistrovství světa. Jejich proměňující se vztah popisuje ve svém článku Richard Eaton.

foto: psaworldtour.com

Marwan odhodil raketu a nedokázal se staršímu bratrovi podívat do očí. Když se objali, bylo vidět, že má na krajíčku. Pro oba to byl historický a velice silný okamžik: Mohamed Marwanovi připomněl, že přeci vždy tvrdil, že „v den, kdy jej bratr porazí, bude nejpyšnějším člověkem na světě“. Tato slova zůstanou oběma navždy v paměti.

Bouřlivé emoce, které oba bratři prožívali během čtvrtfinále loňského Windy City Open, kdy Marwan staršího bratra porazil na velkém turnaji vůbec poprvé, naplno ukázaly, jak nebezpečné síly se skrývají v jejich vztahu. Ty by se možná projevily i během loňského finále mistrovství světa v Manchesteru, kde se proti sobě Marwan a Mohamed postavili jako první bratrská dvojice vůbec, ovšem potenciální krizi zažehnali rodiče, kteří se k bratrům na kurtu připojili ihned poté, co Mohamed zvítězil. Další obtížné vzájemné zápasy ale oba squashisty pravděpodobně ještě čekají a je jasné, že jejich vztah se tomu musí přizpůsobit. Hrozba toho, že jeden z nich své emoce neuhlídá, tu stále je.

Ze squashové historie nic podobného neznáme. Srovnání by snesli možná bratři Martinovi, Brett a Rodney, kteří se v devadesátých letech vystřídali na pozici světové dvojky a několikrát hráli proti sobě, nebo Azam a Hashim Khanovi. Na výsledky jejich utkání v padesátých letech ovšem zřejmě měla vliv rodinná hierarchie.

I v jiných sportech tu a tam narazíme na bratrské dvojice – Andy a Jamie Murrayovi v tenisu, Mark a Steve Waughsovi v kriketu, Rory a Tony Underwoodsovi v rugby nebo Bobby a Jack Charltonsovi ve fotbalu. Mezi těmito legendami a bratry Elshorbagyovými ale vždy bude jeden rozdíl: nikdo z výše jmenovaných se nestřetl se svým sourozencem ve finále jednoho z nejslavnějších turnajů daného sportu, kde není snadné udržet emoce na uzdě. Charltonsovi hráli proti sobě při zápasech Manchesteru s Leedsem, ale týmová rivalita je přeci jen odlišná. Zbylé dvojice většinou nastupovaly v jednom týmu.

O egyptských sourozencích už se začíná s nadsázkou tvrdit, že od dob Kaina s Ábelem svět neviděl takovou bratrskou rivalitu. Kdo by to býval tušil? Jeden člověk zjevně ano – Marwan. „Před čtvrtfinále jsem si říkal, že se nakonec s bratrem potkáme ve finále,“ říká o loňském mistrovství světa. „Nevím proč, ale nechtěl jsem na to moc myslet.“

Ve skutečnosti to ovšem vypadá, že na podobné chvíle budou muset oba hráči myslet častěji, pokud jejich vzájemných utkání přibyde. Mohamedovi je dvacet sedm, Marwanovi dvacet čtyři, oba by se měli dále zlepšovat a je možné, že v příštích zápasech budou sázky ještě vyšší – stejně jako riziko, že někdo z nich to se svými emocemi přežene.

Zatím je situace taková, že si během několika hodin od vzájemného střetnutí opět vyjadřují podporu, ale je jasné, že tyto vřelé vztahy mohou pokračovat jen tehdy, pokud bratři najdou nový způsob, jak spolu vycházet. Na turnajích už například nebydlejí ve stejném pokoji. „Bratr s tím přišel poprvé právě tuhle sezonu,“ přiznává Marwan. „Nejdřív mi to přišlo zvláštní, ale má to logiku, protože pokaždé když jsme měli hrát proti sobě, panovala v pokoji rozpačitá atmosféra. Bratr spí vedle mě a já s ním mám další den hrát… člověk se prostě necítí dobře.“

Za zmínku stojí i to, že během mistrovství světa v Manchesteru se vůbec nevídali a po zápasech si psali jen zprávy. Nesetkali se dokonce ani poté, co oba zvládli svá semifinále. „Jenom málo lidí dokáže pochopit, co jsme ten večer během finále s bratrem prožili,“ vysvětluje Marwan. „Náhodou jsem na něj ráno před zápasem narazil v hotelu na recepci. Objali jsme se a pro oba to byl výjimečný okamžik.“

Jak dva mladí citliví chlapci, kteří byli vytrženi ze svého domova v Alexandrii, legendárním starověkém městě, zvládli vydržet ve vzdáleném a poměrně zapadlém venkovském Somersetu? Jak se vypořádali se steskem po domově a s odloučením, zatímco se museli naučit nový jazyk a zvyknout si na velmi odlišný styl výuky? Jak si dokázali v chladu a vlhku Britských ostrovů Anglii zamilovat? A jak se z nich stali dva squashisti úplné světové špičky?

Pro odpověď je třeba vrátit se na úplný začátek, ke světovému šampionátu v roce 2006, jenž se konal na dohled nejstaršího ze sedmi divů světa – pyramid v Gíze. Tehdy patnáctiletý Mohamed během mistrovství požádal Joeyho Barringtona, zda by s ním mohl trénovat. Joey mu nemohl vyhovět, ale zavolal svému otci Jonahovi do Glastonbury.

Za deset dní dorazili Mohamed a jeho matka Basma na nádraží dvoutisícového městečka Castle Cary, aby se se squashovou legendou setkali tváří v tvář. Mladý Mohamed ani nedokázal Jonahovi pořádně stisknout ruku a ten mu hned udělil první radu: „Když někomu podáváš ruku, měl bys mu ukázat svou sílu.“

Nakonec se ale spřátelili. Mohamed začal studovat na Millfieldské škole, kde Barrington trénoval. Za rok se k nim připojil i Marwan. Ten do squashe až do té doby neinvestoval tolik času a energie a neuměl anglicky. Jestliže pro Mohameda nebyly začátky v Anglii snadné, pro Marwana bylo prvních čtrnáct dní nejtěžších v jeho životě. Řeči vůbec nerozuměl a probrečel celé hodiny.

Oběma bratrům ale významně pomohla Basma Hassanová, jejich prozíravá a odhodlaná matka, která začala bydlet asi osm set metrů od Millfieldu a syny budila v sedm ráno na kondiční trénink ještě před školou. Během squashových tréninků pozorovala Barringtona a jeho kolegu Iana Thomase dostatečně dlouho na to, aby se sama něco naučila a dokázala bratrům radit i během zápasů. „Často mi na turnajích pomáhá,“ potvrzuje Mohamed. „Rozumí nám líp než kdokoli jiný, zná i ostatní hráče a dívá se i na jiné zápasy. S ní je to vždycky lepší.“

K lepšímu se vyvíjely i vztahy bratrů s oběma trenéry. Jejich pouto je natolik silné, že Marwan občas pobývá u Iana a jeho rodiny a tvrdí, že je to jako mít dalšího bratra. Mohamed zase po finále mistrovství světa označil Jonaha za svého druhého otce. Jonah o Mohamedovi říká: „Když má navrch, hraje výborně, ale když je zatlačený do kouta, je ještě mnohem nebezpečnější. Probudí to v něm nějakou sílu, instinkt, kterému se těžko vzdoruje. Hodně hráčů předvádí kvalitní squash, když vedou, ale jen málo z nich dokáže skoro vždycky najít odpověď na soupeřův tlak, bojovat na život a na smrt, a právě v tom on vyniká. Musel si uvědomit, že ve squashi existují zlomové okamžiky, které mohou nastat kdykoli během zápasu, a zejména ke konci.“

Mohamed také umí být impulzivní a přímý a dát důrazně najevo, co si myslí. Marwan o věcech rád přemýšlí a řeší je v klidu, i když třeba zrovna nesouhlasí. Oba bratři mají rozdílnou povahu a to se odráží i v jejich herním stylu. „Marwan je jako ptáče, pořád se může v mnoha oblastech hodně zlepšit,“ vykládá Thomas. „Může ještě o něco zrychlit a zesílit. Není tak fyzicky silný jako Mohamed, takže na to šel jinak a více spoléhá na důvtip a techniku.“

Jejich squashový růst je pozoruhodný v mnoha ohledech. Když opustili Millfield a poté získali diplom na Západoanglické univerzitě v Bristolu, jejich vnímání Anglie coby cizí země se změnilo. „Pokaždé když jsem se vracel do Egypta, těšil jsem se na to. Nemohl jsem se dočkat,“ vypráví Marwan. „Teď je to úplně naopak – nemůžu se dočkat, až se vrátím do Anglie. Dokázali jsme se tu skvěle adaptovat.“ Mohamed to vnímá stejně: „Pro každého z nás to bylo obtížné z jiného důvodu. Ale mám radost, že jsme světu ukázali, jak důležitý je vztah mezi dvěma bratry. A tak by to mělo být.“