Do nové sezóny vstupuje Mohamed Elshorbagy jako světová jednička, která svým silovým, dynamickým pojetím squashe odráží pronásledovatele. Agresivní styl se u něj snoubí s fenomenální šikovností a vynalézavostí, což z něj dělá jednoho z nejvšestrannějších hráčů squashové historie.

V následujícím rozhovoru s Alanem Thatcherem mluví Elshorbagy o obrovských úspěších i o nových výzvách, které mu přinesl poslední rok, ale také o životě v anglickém Bristolu, o tlaku, jemuž je vystaven nejlepší hráč planety, o respektu k soupeřům a nakonec i o tom, jak moc je hrdý na egyptský squash a jeho vynikající výsledky.

foto: PSA

Mohamede, gratuluji k další výjimečné sezóně. Ukončil jsi ji jako světová jednička a vítěz British Open – musí to být skvělý pocit. Teď přes léto si konečně můžeš odpočinout a užít si trochu volna, tak jak se díváš na těch posledních dvanáct měsíců?

Poslední rok byl určitě tím nejnáročnějším v mém životě. Mám za sebou hodně těžkou sezónu s mnoha světlými i horšími momenty, ale nikdy na ni nezapomenu.

Když jsem se dostal na první místo žebříčku, všechno začalo být složitější, a to nejen na kurtu, ale i mimo něj. Musel jsem se vypořádat s velkým tlakem a jsem hrdý na to, jak jsem to zvládnul. Udržel jsem si svou pozici, vyhrál jsem většinu turnajů světové série – nebo jsem se alespoň na těch velkých akcích vždy probojoval minimálně do finále – a získal jsem titul na British Open, což bylo jedním z mých cílů.

Co život mimo skleněné kurty a stranou vší pozornosti? Na jaké momenty z těch uplynulých dvanácti měsíců vzpomínáš, pokud jde o tvoje soukromí?

V říjnu jsem letěl na US Open a věděl jsem, že se poprvé v životě můžu stát světovou jedničkou. Nebylo jednoduché se s tím vypořádat. Trénujete celý život, abyste byli úplně nejlepší, a vědomí toho, že to můžu dokázat už ve třiadvaceti letech, mě dohánělo k šílenství.

Takže jsem dva týdny před turnajem zarezervoval mámě letenku do Filadelfie, pak jí zavolal a řekl jí: „Je mi jedno, co děláš za dva týdny, všechno zruš, protože oba poletíme do Philly vyhrát ten turnaj a dobýt první místo na žebříčku a ty tam musíš být, abys mě viděla zvedat pohár.“ A za čtrnáct dnů jsem tu trofej držel v ruce a ohlašovali mě jako novou světovou jedničku… Neskutečné.

Co ses během té doby naučil o sobě a o squashi?

Jako nejvýše postavený hráč na světě jsem se toho naučil hodně o sobě jako o člověku. Nikdy jsem nerozuměl tomu, proč se říká, že stát se tím nejlepším je těžké, ale zůstat tím nejlepším je ještě těžší. Došlo mi to, až když jsem se dostal na vrchol žebříčku. Předchozí sezóna byla náročná hlavně po mentální stránce a pochopil jsem, proč je ve squashi psychika tím nejdůležitějším faktorem. Nezáleží na tom, jak moc jste talentovaný, protože když chcete být nejlepší na světě, jen talent nestačí. Musíte být hodně psychicky odolný, abyste odehrál kvalitní turnaj, postoupil do finále, nebo i vyhrál, a pak předvedl stejný výkon na dalším turnaji a na dalším…

V minulé sezóně se mi tohle dařilo, ale je mi teprve dvacet čtyři, takže bych chtěl zažívat i další povedené sezóny. Sám cítím, že mám rezervy a že je co zlepšovat. Podle mě může být problém spíš to, jak se s tím budu vyrovnávat v hlavě. To bude určitě velká výzva, ale udělám všechno pro to, abych v tomhle tempu pokračoval.

Ty a tvůj bratr Marwan trénujete s Hadrianem Stiffem, jenž zde v Bristolu založil úžasnou squashovou akademii. Na co se zaměřujete nejvíc? A jak normálně trávíš týden nebo dva mezi turnaji (pokud vůbec někdy máš tolik času)?

S bratrem tady v Bristolu trénujeme hrozně rádi, našli jsme tady svůj squashový domov. Navíc nám strašně moc pomáhá zdejší Západoanglická univerzita a máme tu skvělý tým fyzioterapeutů.

Tréninky s Hadrianem rozhodně považuju za zásadní, protože jsme poslední dobou hodně pracovali na mém pohybu obecně a při hře dopředu. Je pro mě důležité vrátit se pokaždé mezi turnaji do Bristolu a zatrénovat si s Hadrianem, než zase odletím někam hrát. Vždycky mě to nabudí na soutěžní zápasy.

Jen několik kilometrů tě dělí od Jonaha Barringtona, můžeš se tak radit s jedním z největších squashových mozků vůbec (na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyhrál šestkrát British Open, je spoluautorem knihy Murder in the Squash Court: The Only Way to Win. – pozn. red.). Jak často s ním mluvíš? A jaké jsou ty klíčové myšlenky, které ti předává?

Bavíme se spolu hodně, během turnajů každý den. Zná mě líp než kdokoli jiný a taky ví, jak pracuje moje mysl. Taky si vždycky před zápasem probereme herní plán. Dokáže mi zvednout sebevědomí, když se mi nedaří. Když jsem teď v květnu ve finále British Open ztratil s Gregorym Gaultierem třetí hru a prohrával 1:2 na sety, vyšel jsem z kurtu a hned jsem řekl mámě, aby mi sehnala Jonaha na telefon. Potřeboval jsem jenom slyšet jeho hlas, aby mě povzbudil a dodal mi víru v to, že se můžu vrátit zpátky do zápasu. Jsem hrozně šťastný, že ho mám na svojí straně.

Prozraď nám víc o životě v Bristolu. Co je na něm nejlepší?

Bristol jsem si naprosto zamiloval, je tu všechno, co squashový hráč potřebuje – od sportovních zařízení až po báječný společenský život… Trénuju tady s bratrem Marwanem, který je mým hlavním tréninkovým partnerem, ale hraju třeba i s Peterem Creedem, Joshem Mastersem nebo Tomem Fordem. Už měsíc tu s námi navíc trénuje i nejlepší japonský hráč Misaki Kobayashi. Začátkem srpna jsme se všichni šli podívat na zdejší slavnosti balónového létání a bylo to příjemné uvolnění.

Jaké to je být světovým hráčem číslo jedna? Je teď život snazší, nebo složitější? Hádám, že čas od času se člověk cítí osamělý, když ví, že všichni ostatní ho chtějí porazit. I jiní hráči říkají, že se na vrcholu žebříčku museli vypořádat s velkým psychickým tlakem. Jak se s tím vyrovnáváš ty?

Život je teď určitě mnohem těžší, těžší, než si kdokoli dovede představit. Pochopit to můžou jen hráči, kteří také vystoupali na úplný vrchol, a tým kolem nich. Jsem pod tlakem doslova při každém svém úderu, zatímco soupeř to tak nemá.

Všechen ten stres mě hodně ovlivňoval hlavně během prvních několika měsíců poté, co jsem se stal světovou jedničkou, ale teď už ho zvládám líp. Pořád je to pro mě ale výzva a já miluju výzvy. Uvidíme, jak dlouho si dokážu udržet soupeře od těla. Udělám pro to všechno, co je v mých silách. Taky mám to štěstí, že za mnou stojí vynikající tým, který je vždycky ochotný řešit za mě všechny nepříjemnosti, takže můžu na kurt nastupovat s čistou hlavou.

Jsi nejlepší ze skupiny tak talentovaných hráčů jako Gregory Gaultier, Ramy Ashour, Nick Matthew, Amr Shabana nebo James Willstrop, což tě určitě naplňuje pýchou. Co si bereš od těchto hráčů? Co si myslíš třeba o Miguelu Angelu Rodriguezovi, jehož asi nejvíc vystihuje spojení „neřízená střela“?

V každé generaci se objeví jeden nebo dva vynikající hráči, kteří jsou mnohem lepší než zbytek. Na té současné generaci je skvělé to, že všichni jsou tu vynikající hráči. Jsem šťastný, že s nimi můžu soupeřit, a zároveň je to pro mě velká čest. Hodně jsem se toho od nich naučil. Těší mě, když si vzpomenu na všechny ty urputné bitvy, které jsme spolu svedli a pořád svádíme. Za několik let tito squashisti ukončí kariéru a bude to citelná ztráta, protože squashovému světu dali něco, co už možná nikdy neuvidíme.

Pokud jde o Miguela, myslím si, že je pro náš sport důležité mít takového hráče na elitní úrovni: je rychlý, zábavný, jeho squash je atraktivní pro publikum, a navíc se chová jako opravdový gentleman i mimo kurt. Znám ho poměrně dobře stejně jako jeho rodinu. Naše mámy jsou navíc velmi dobré kamarádky.

Slyšel jsem, že v zářijovém ženském žebříčku má na postu jedničky Nicol Davidovou nahradit Raneem El Welilyová. Dva Egypťané na nejvyšší příčce, to by představovalo pro tvoji zemi obrovský úspěch.

O tom jsem taky slyšel. Pro egyptský squash by to byl samozřejmě výjimečný okamžik, poprvé v historii by byla mužská i ženská světová jednička právě z Egypta. Nicol i Raneem přinesly minulou sezónu do ženské squashe něco nového a já sám se nemůžu dočkat, až příští sezónu uvidím další jejich strhující utkání.

Naše juniorky si taky dlouhodobě vedou dobře, možná jde o nejsilnější egyptskou generaci dívek vůbec. V mužské juniorské kategorii jsme teď dvakrát za sebou získali jen stříbro, zatímco předtím jsme vyhrávali skoro všechno, co se dalo. Takže tu určitě je prostor pro zlepšení a analýzu toho, co se v těch posledních dvou letech pokazilo.

Egyptu bylo odebráno pořadatelství mistrovství světa juniorů kvůli událostem v sousední Libyi. Během několika posledních měsíců ale země úspěšně hostila mistrovství světa žen i řadu dalších významných akcí v Káhiře, Alexadrii, El Gouně a Sharm El Sheikhu. Ukázalo se, že Egypt umí důstojně a bezpečně zorganizovat i velké turnaje. Spolu s Gregorym Gaultierem jste dokonce před finále ženského turnaje v Alexandrii odehráli exhibici. Jak vnímáš pozici Egypta na současné squashové mapě? Co říkáš tomu, jak se na tvoji vlast dívá zbytek světa, když vezmeme v potaz tamější nedávné politické nepokoje?

Abych byl upřímný, nerozumím tomu, proč se mistrovství světa juniorů nemohlo konat v Egyptě, když je tam teď mnohem bezpečněji. Hráli jsme v El Gouně, konal se turnaj v Sharm El Sheikhu a další turnaj v Alexandrii potvrdil, že Egypt může pořádat sportovní akce, aniž by hrozilo jakékoli nebezpečí. Nevím o tom, že by si kdokoli z hráčů, kteří do Egypta přijeli, stěžoval na něco ohledně bezpečnosti.

Máš za sebou náročnou sezónu plnou mediálního zájmu, takže si naprosto zasloužíš prázdninový odpočinek. Jak trávíš léto, když víš, že zbylí hráči z elitní desítky spřádají plány na to, jak tě porazit?

Po British Open jsem odletěl do Alexandrie, kde jsem strávil Ramadán. V Egyptě panuje v tu dobu vždy nádherná atmosféra a opravdu jsem si tam po turnaji odpočinul. Pak jsem zase začal s intenzivním tréninkem. Na konci července jsem se vrátil do Bristolu připravovat se na novou sezónu, která odstartuje na začátku září v Šanghaji. Těším se, až zase uvidím všechny hráče, a nemůžu se dočkat dalších vzrušujících bitev se squashovou špičkou. Protože to je to, pro co žijeme.

text: Jiří Hron
zdroj: squashmad.com - část 1, squashmad.com - část 2