místo konání: Birmingham, Anglie
datum: 1.- 5. 5. 2019
složení: Anna Serme, Zuzana Kubáňová, Michaela Čepová, Eva Feřteková
foto: #ETC2019
V neděli 5. 5., když jsem doma vybalovala tašku z Birminghamu, jsem poprvé otevřela turnajovou brožuru. Na konci brožury byla tabulka se všemi předešlými místy konání. Ze zvědavosti jsem se dala do počítání na kolika z nich jsem vlastně byla, a s překvapením jsem zjistila, že tahle Evropa byla mou 10.! Od prvního výběru v roce 2009 (Švédsko) jsem vynechala jen rok 2011, a to kvůli maturitě. Od té doby se toho hodně změnilo, jak sestava týmu, tak národní trenér. Nejprve jsme se s kluky dělily o Johna Miltona, pak o Mika Fiteniho a v Dánsku o Jana Koukala až jsme si konečně zasloužily vlastního trenéra – Honzu Rolla, který je s námi od Varšavy 2016.
Musím říct, že má první seniorská Evropa byla hodně velký šok. Poprvé jsem byla ve zcela ženském týmu, kde byly navíc všechny hráčky o několik let starší. Jak si asi umíte představit, oproti juniorskému týmu, kde jsou dvě holky a tři kluci, měl tým čtyřech holek/žen úplně jinou atmosféru. Dost se mi po mém juniorském týmu v prvních letech stýskalo.
Letos jsme byly bronzové ve druhé divizi a Míša (Čepová) – náš nováček - se mě ptala, jestli jsme už někdy v minulosti takhle špatně skončily. Po pravdě, jsou ročníky, kde si ani za boha nemůžu vzpomenout, které jsme byly, takže to určitě muselo být horší než bronzová medaile. Mezi ty povedenější ale samozřejmě patří dvakrát vyhraná druhá divize a hlavně historické třetí místo v první divizi (Itálie, 2014).
Je nutno podotknout, že letos jsme tuhle pěknou medaili urvaly v oslabení – Olga Kolářová na poslední chvíli onemocněla – a i přesto jsme od postupu do první divize byly kousek. Ale pojďme se na tento ročník podívat trochu víc zorganizovaně.
Mistrovství začalo ve středu, pro nás zápasem ve 12 s Itálií a v 7 večer s Polskem. Obě utkání jsme vyhrály 3:0 velmi hezkými výkony a nálada v týmu byla výborná, neboť jsme věděly, že s největší pravděpodobností půjdeme do semifinále z prvního místa. Ve čtvrtek jsme sice prohrály 2:1 s Dánskem, ale přesto byla naše prognóza správná a v pátek jsme hrály semifinále s Finkami, které skončily druhé ve skupině B. Na toto utkání jsme nasadili Míšu, protože Eva neměla s finskou trojkou dobrou bilanci. Míša hrála dobře, ukázněně, Riina Koskinen (PSA 118) ale byla o kousek lepší a zápas vyhrála. Já jsem tedy nastupovala s vědomím, že musím vyhrát. Hrála jsem s Emilií Soini (PSA 60), což je hráčka s velmi specifickou hrou a určitě by pomohlo, kdybych se s ní na okruhu potkala. Tohle byl ale náš první vzájemný zápas. Soini hraje stylem lob-drop, dropy hraje ze všech pozic, i těch nepřipravených, a často chybuje (alespoň tedy na PSA). Soutěž týmů ale většinu lidí namotivuje víc, než když hrají sami za sebe, a Soini byla mnohem ukázněnější, než si ji pamatuji z jejích zápasů na okruhu. Náš duel byl velmi vyrovnaný, bohužel jsem ale prohrála 11:8 v pátém setu, což znamenalo konec našich nadějí na postup. V sobotu se ale ještě hrálo o medaili, na kterou jsme se namotivovaly a utkání vyhrály 2:1 proti Polkám.
Jistě je škoda, že se nám postup zpět do první divize nepovedl, ale týmy jsou čím dál tím víc vyrovnané v obou divizích. Týmy, které dříve končily na předních pozicích, mají čím dál větší problém je obhájit. Velmi úspěšným nováčkem v první divizi je například Skotsko, které se z druhé divize probojovalo teprve minulý rok a letos skončilo čtvrté a vystrnadilo tak Holandsko na páté místo. Dalším historickým momentem byla výhra Francouzek nad Angličankami, po čtyřech druhých místech. Francouzky to navíc neměly jednoduché ani ve skupině, kde velmi težce porazily Belgičanky 2:1.Ve druhé divizi jsou to hlavně týmy Finska a Polska, které zaznamenaly největší zlepšení. Polky se hlavně díky účasti čerstvé juniorské mistryně Evropy Kariny Tymy poprvé dostaly do semifinále. U Finek jsou 3 ze 4 holek aktivními hráčkami PSA.
foto: #ETC2019
Osobně mám z letošního ročníku lepší pocit než z minulého roku. Letos jsme prohrály pouze jedno důležité utkání, a to těsně a s papírově silnějším Finskem. Tým byl sjednocený, s Honzou jsme dopředu projednávali nasazení a každá hráčka na kurtu vždy nechala vše. Jsem taky ráda, že se tým omladil přítomností Míši, která určitě posbírala mnoho zkušeností a snad ji tato akce motivovala k tomu trénovat ještě tvrději jak kvůli PSA, tak kvůli těmto týmovým akcím. Já si vždy hrozně užívám hraní v týmu, motivace je o to silnější a hráč často překvapí i sám sebe, čeho je na kurtu schopen. Je také velkou ctí reprezentovat Českou republiku. České týmy – ženský a mužský – mají navíc mezi sebou bezvadnou atmosféru a vzájemně si vždy fandí. Letos nám právě mužský tým alespoň spravil náladu svou výhrou a postupem. Příští rok je budeme následovat i my!