V předvečer zahájení Mistrovství republiky juniorů 2013 v Brně přinášíme interview s Mohamedem Farragem, otcem dvou česko/egyptských juniorských nadějí. Mohamed se narodil v Káhiře v Egyptě, v České republice (dnes v Hradci Královém) žije od roku 1991 a jeho dva synové, Farid a Karim, se letošního mistrovství účastní jako hráči v kategoriích B11 a B13.

Začněme tím, že jsi z Egypta. To samo o sobě by nemuselo být až tak zajímavé, pokud bychom se nebavili o squashi. Egypt v současné době je squashovou velmocí a udává v tomto sportu trendy. Jak ty vnímáš například porovnání egyptského a českého squashe? A to i s vědomím, že sám jsi aktivní hráč a ke squashi jsi přivedl i své dva syny.

Squash je v Egyptě takřka národní sport, hrála ho řada čelních představitelů státu a je samozřejmě velice populární. To s sebou nese tu výhodu, že má tento sport velkou základnu. V každém klubu najdeš desítky dětí ve všech věkových kategoriích, které squash hrají. Druhou velkou devizou egyptského squashe je trenérská základna, především starších, zkušených trenérů, kteří jsou schopni připravit budoucího šampióna. A v neposlední řadě není squash v Egyptě až tak příliš finančně náročný. Pokud se například nějaký junior snaží a má velmi dobré výsledky, je v daném klubu například dotován. V Česku je squash stále mladý sport a nemáme s ním tak velké zkušenosti. Od toho se odvíjí i pohled například rodičů na tento sport a na tréninky jejich dětí. Někteří mají pocit, že budou mít během půl roku doma šampióna. Squash je přitom velmi složitá hra a psychicky náročná. A ještě jedna důležitá věc, Egypt funguje jako tým. V Česku je to čistě individuální záležitost.

V čem to je, že Egypt aktuálně squashi vládne?  Když přitom například Anglie má takřka stejnou historii a členskou základnu.

Myslím, že to je především tím, že egyptští trenéři jsou tvrdší na svěřence a díky tomu jsou schopni z nich vychovat šampióny.

Myslíš si, že je squash v ČR dobře propagován?

Není. O squashi se nepíše, propagace je takřka nulová. Přitom squash není například dražší než tenis. Rodiče ale nejsou informovaní a tak své dítě na squash nedají. Squash v Česku funguje pro děti jako školní družina. Občas se najde nějaký talent nebo někdo, kdo má výsledky. V drtivé většině to je ale dítě, jehož rodič hrál nebo ještě aktivně squash hraje.

Když se vrátíme k otázce trenérů. Jaká je podle tebe situace v Česku?

Je to problém. Nemáme trenéry, nemáme jejich centralizovanou evidenci. Není také například pořádáno nějaké celorepublikové soustředění, na které by děti mohli jet a trénovat s cizími trenéry. Máme tady mladé trenéry, kteří se vlastně učí trénovat.

Řekl jsi také, že squash není v Egyptě až tak finančně náročný. Ty máš dvě děti, které hrají, tak dokážeš posoudit, jak náročné to je v Česku?

Hrají dva moji synové a není to levné. Tady by bylo potřeba od asociace, aby squash více propagovala a to i vůči státní správě, aby potom z těchto míst přišla podpora a pak by možná začalo hrát i více dětí.

A třeba toto v Egyptě funguje?

Určitě. Tam to funguje ve velkém. Kluby podporují své mladé hráče, kteří mají potenciál být dobrými hráči například tím, že trénují za symbolické ceny. To vše také za výrazné podpory squashového svazu. Musíš mít sto hráčů, abys z nich měl jednoho na mistrovství světa.

Je to tedy, podle tebe, především o podpoře a propagaci?

Určitě. Je potřeba poučit rodiče, dát jim o tomto sportu maximum informací, aby se rozhodli své dítě na tento sport přihlásit. Potom je potřeba mít kvalitní trenéry. Nyní to jsou především mladí kluci, kteří trénují tak, jak byli trénováni. Je v tom i určitá nepravidelnost, protože jednou odejde studovat, nebo začne pracovat. Prostě se na to nedá zcela spolehnout a není zde kontinuita. Velmi důležitá je potom také stoprocentní podpora rodičů.

Když tě tak poslouchám, nepřemýšlel jsi, že by ses aktivně zapojil v rámci asociace do činnosti a své zkušenosti z Egypta zkusil pomoc aplikovat u nás?

Nebráním se tomu. Jsem ale pracovně velmi vytížený člověk. Jsem ochotný pomáhat, ale aktuálně ani pořádně nevím, jak asociace funguje. Nicméně spolupráci s někým například z výkonného výboru si dokážu představit.

Tím jsme se dostali k situaci v Česku a k tomu jaké ty máš plány se svými malými hráči?

Chci samozřejmě, aby byli kluci dobří a chci pro to udělat maximum. Moje taktika je taková: Mám tady velmi ambiciózního trenéra. Je to mladý kluk, má určitý strop a určité zkušenosti. To je pro mě trochu problém, protože jeho zkušenosti musí na chvíli stačit. Kluci začali jezdit na turnaje získávat zkušenosti a já tlačím i trenéra, aby tam s nimi jezdil a získával další zkušenosti. Následně by měl začít získávat zkušenosti v Anglii nebo právě v Egyptě například na summer campu.

Jestli tomu dobře rozumím, chceš si ke svým dětem vychovat vlastně i trenéra.

Ano. Je to podle mě jediná možná cesta. Učit děti je jedna z nejtěžších věcí na světě. Dítě musí trenérovi důvěřovat, musí k němu mít vazbu a není to pouze o tom, aby odtrénovali na kurtu 60 minut a pak šli každý svojí cestou. Je potřeba vytvořit vazbu. Až díky tomu lze očekávat dobré výkony.

Jak vidíš letošní sezónu? A například republikové mistrovství, které je zanedlouho?

Rád bych s kluky letos absolvoval Austrian a German Open. Co se týče mistrovství, tak to bude určitě zajímavé, protože tam bude spousta dobrých hráčů, takže lze očekávat těžká utkání. Výsledek nedokážu odhadnout. V delší budoucnosti bych chtěl, aby se prosadili nejenom v republice, ale také na evropských turnajích. To jim ostatně pomůže i jazykově.

Vraťme se ještě k rodičům mladých squashových nadějí. Někdy mi přijde, že to prožívají víc, než hráči a že výhra jejich dítěte je takřka otázka a smrti. Občas si říkám, jestli si trochu nekompenzují své sportovní neúspěchy?

Díky nesprávné informovanosti, která je daná už zmíněnou mladostí tohoto sportu v ČR, nese řada rodičů špatně, že by jejich dítě mohlo na kurtu prohrát. Squash je hrozně psychicky náročná hra. I proto chci, aby byl trenér na turnajích a své svěřence motivoval a dostat z nich maximum. Rodič by do toho neměl vstupovat. Nebo aspoň já to tak nedělám. Rodiče si někdy myslí, že jejich dítě je hvězda. Sedí před kurtem a někdy chválí, přitom není co. Dítě si musí tak zvyknout, že je na kurtu samo a musí se s tím poprat, bojovat a snažit se. Své kluky chválím jen v případě, že vím, že do toho dali všechno. A není důležité, zda vyhrají nebo prohrají.

Lze říci, že je tohle egyptská škola?

Samozřejmě. Není to ale nic zlého. Je to o tom, že pochvala přijde ve chvíli, kdy se dítě snaží. Je také potřeba mít důvěru v trenéra a nemluvit mu do práce.

Nehrozí v tomto případě přetrénování?

To je špatný pojem. Neexistuje přetrénování. Je to o získání zkušeností. Klukům říkám: Hraj, dokud můžeš. Jak začneš být unavený, nemusíš hrát. Musí ale makat i ve vyšších kategoriích, kde prohrávají. Prohra někdy naučí víc než výhra. Někteří rodiče ale nejsou schopni toto pochopit, a pak může dojít k přetrénování.

Děkuji ti za rozhovor.

Rozhovor vedl : Jan Vlček