V minulém roce jsme publikovali článek s názvem Otázky a odpovědi pro rozhodčí, jenž shrnoval obsah příspěvků na téma rozhodování v několika vydáních časopisu Squash Magazine. Nyní přinášíme další rady a postřehy Barryho Faguye, mezinárodního rozhodčího WSF.
Doslechl jsem se, že když dělám rozhodčího, neměl bych se hráčů na nic ptát. Je to pravda?
Není, ve skutečnosti je to právě naopak. Pravidla výslovně zmiňují to, že v určitých situacích musí rozhodčí po hráči chtít vysvětlení, a to například když si není jistý, proč daný hráč žádá o let nebo jakého úderu se týká odvolání proti hlášení či nehlášení markera. Jestliže jeden z hráčů tvrdí něco, co se přímo týká soupeře (například si stěžuje, že při nápřahu došlo ke kontaktu), je logické, že pokud si jako rozhodčí nejste jistí, zeptáte se soupeře, který to buď potvrdí, nebo popře – bez toho nemůžete spravedlivě rozhodnout. Jestli váháte, zda si hráč říká o let, zeptejte se. Třeba hráč výměnu zkrátka jen vzdal, protože už nemohl, a když ho v takovém okamžiku zachráníte nějakým náhlým a nepromyšleným rozhodnutím, není to příjemná situace. Věřte mi, vím, o čem mluvím.
Někdy si při rozhodování nejsem jistý, jaké pravidlo mám v té které situaci uplatnit, nebo se stane, že se všechno odehraje strašně rychle a já kvůli tomu nedokážu daný moment správně posoudit. Mám v takových případech automaticky udělovat let?
Jedním slovem: ano. Ve starší verzi pravidel se nachází část, která je věnována právě podobným situacím, ale z nových pravidel z roku 2014 byla z nějakého nevysvětlitelného důvodu vypuštěna. Když se nad tím zamyslíte, let je v případech, kdy si zkrátka nejste jistí, jak rozhodnout, tou nejférovější a nejlogičtější možností. Jakmile ale budete let z důvodu vlastní nejistoty udělovat příliš často, hráči mohou začít pochybovat o tom, že víte, co děláte. (A třeba vám i začít nenápadně naznačovat, že byste se jako rozhodčí spíš uplatnili třeba při turnaji v Člověče, nezlob se.)
Existuje ovšem jedna poměrně vzácná výjimka. I když si nejste jistí, můžete oprávněně udělit stroke, pokud hlášení markera přerušilo hru v momentu, kdy se jeden z hráčů chystal zahrát vítězný úder. Představte si následující situaci: hráč A zahrál vpravo vepředu krátký úder a ztratil přitom rovnováhu. Hráč B tento úder očekával, rychle se dostal k míčku a plánuje zahrát nechytatelný vítězný kros. Marker ale v reakci na krátký úder zahlásí „dolů“. Hráč A si následně stěžuje, že jeho úder byl dobrý, ale vy si jako rozhodčí nejste jistí. Opakování výměny bezpochyby poškodí hráče B, protože ten by nyní tak jako tak získal bod: buď šel drop opravdu do tinu, nebo by hráč B posléze zahrál vítězný úder. V takovém případě byste měli hráčům sdělit, že si nejste jistí, jestli byl drop dobrý, nebo špatný, ale že hráči B udělejte stroke, jelikož je to zkrátka fér.
Rozhodoval jsem zápas, kde se do mě jeden z hráčů pořád navážel a musel jsem poslouchat věci jako: „To přece nebyl stroke!“, „Co to sakra děláš?“, „Seš trapnej.“ nebo „Seš blbec.“ Vím, že rozhodčí jsou často kritizováni, ale kolik podobných urážek bych měl snášet?
Ani jednu. Ať už má rozhodčí pravdu nebo ne, explicitní urážky nesmí být tolerovány a rozhodčí by je měl okamžitě a tvrdě trestat, například trestným bodem ve prospěch soupeře. Hráči mohou různá rozhodnutí zpochybnit nebo vyjádřit nesouhlas, ale nikdy se při tom nesmějí chovat hrubě. I pokud hráč udělá či řekne něco, co není vyloženě urážlivé, ale přesto se dá považovat za nevhodné, měl by mu rozhodčí jasně vysvětlit, že takové chování nebude trpět. Může jej pouze varovat bez dalších následků („Příště si prosím podobné komentáře odpusť/te/.“), nebo udělit oficiální napomenutí za nevhodné chování k rozhodčím. Hráči si okamžitě uvědomí, že to myslíte vážně, a mělo by jim dojít, že bude lepší se podobných výlevů propříště vyvarovat.
V situacích, kdy dojde k bránění ve hře, slýchám termín wrong footing. Co mám dělat, když k něčemu takovému dojde?
Tyto situace jsou ze strany rozhodčích často interpretovány chybně a výsledkem bývá nesprávné rozhodnutí. Termín wrong footing popisuje případy, kdy hrající hráč neúmyslně zvolí špatnou cestu k míčku (obvykle protože mylně předvídal soupeřův úder nebo se nechal oklamat). Není v tom z jeho strany žádný nekalý záměr – hrající hráč zkrátka udělal chybu, ale když se ji snaží napravit a změní směr, soupeř mu stojí v cestě. Takové situace nejsou považovány za „vytvořené bránění“ (created interference), které pravidla z roku 2009 popisují tak, že „hráč sám způsobil bránění ve hře pohybem za míčkem“.
Úplně odlišná situace totiž nastává právě v momentě, kdy hrající hráč zvolí špatnou cestu k míčku úmyslně ve snaze uměle způsobit bránění ve hře, aby mohl hru přerušit (většinou tak chce získat laciný stroke, vyhnout se nutnosti odehrávat obtížný míček nebo si chce prostě jen na chvilku odpočinout). Všechny tyto případy jsou samozřejmě brány jako podvádění a říká se jim „vytvořené bránění“. Díkybohu jsou relativně vzácné a nejsou považovány za wrong footing.
Zásadní je, abyste si jako rozhodčí pamatovali, že i když došlo k bránění ve hře důsledkem wrong footing, nemělo by to mít vliv na váš myšlenkový proces a není třeba tomuto aspektu věnovat žádnou zvláštní pozornost. Stejně jako u každého bránění ve hře musíte určit:
1) zda bylo bránění ve hře významné,
2) zda hrající hráč vynaložil veškeré úsilí, aby chybu napravil a dostal se k míčku,
3) zda by hrající hráč dokázal míček odehrát, pokud by k bránění nedošlo.
Při situacích zahrnujících wrong footing máte na výběr ze všech tří obvyklých rozhodnutí – let, stroke, no let. Pokud ale skutečně dojde k „vytvořenému bránění“, je jedinou variantou no let, a to zkrátka proto, že se jedná o podvádění.
Nemůžeme nehrajícímu hráči klást za vinu, že se hrajícímu hráči ocitl v cestě a že se nesnažil uhnout, když se hrající hráč pokusil své zaváhání napravit – je to totiž právě hrající hráč, kdo udělal chybu. Výjimkou je, pokud pohyb hrajícího hráče špatným směrem nebyl nikterak výrazný (tak deset až dvacet centimetrů), a nehrající hráč by mu tedy bránil v přímém přístupu k míčku tak jako tak.
Ve vypjatých situacích často znervózním a nedokážu srozumitelně vysvětlit svoje rozhodnutí. Viděl jsem, že někteří rozhodčí prostě odmítají svoje rozhodnutí odůvodňovat a nařídí hráčům, aby pokračovali ve hře. Mělo by to tak být?
Ne, tedy aspoň ne zpočátku. Poskytnout hráčům vysvětlení může být užitečné z několika důvodů: zaprvé tím dáváte najevo respekt k hráčům, čehož nedocílíte, když vysvětlení odmítnete a prostě jim jen řeknete, aby hráli dál. Zadruhé díky tomu můžete objasnit, jaký máte metr pro tu kterou situaci, což je prospěšné, pokud podobná situace nastane znovu. Zatřetí ukazuje správně podané vysvětlení to, že dokážete náležitě interpretovat a uplatňovat squashová pravidla.
Pravidla sice umožňují rozhodčímu vysvětlit svůj verdikt, ale hráče to neopravňuje k hádkám či dlouhým diskuzím. Musí převážit úcta k rozhodčímu. Jakmile hráč obdrží vysvětlení, musí pokračovat ve hře, ať už se mu rozhodnutí líbí či nikoliv.
Co se týče samotných vysvětlení, není vůbec přehnané tvrdit, že až příliš často jsou
mylná, neúplná, irelevantní nebo nesmyslná, a to vše následně přispívá k tomu, že je rozhodčí nervózní, když má nějaké své rozhodnutí obhájit. Dá se tomu předejít dvěma způsoby:
1) správným pochopením pravidel a schopností jejich náležité interpretace,
2) používáním předepsaných frází při vysvětlování (více v prezentaci Iana Allanacha)
překlad: Jiří Hron
zdroj: Squash Magazine – říjen 2016, březen 2017