Zní to logicky. Kdyby nás squash netěšil, asi bychom ho nehráli, netrávili bychom hodiny na kurtu a nerozčilovali se, že zrovna nemáme formu nebo že jsme za set zkazili tolik míčků. Tal Ben-Shahar je známým autorem knih o pozitivní psychologii a mimo jiné býval i obrovským squashovým talentem. Jeho pohled na squash shrnuje ve svém článku pro Squash Magazine James Zug.

Je to zakotveno v zakládajícím dokumentu našeho státu. Velká trojka: život, svoboda a štěstí. V původním návrhu Deklarace nezávislosti Thomas Jefferson napsal, že jednou z nedotknutelných a nepopiratelných pravd a jedním z přirozených a neodcizitelných práv je sledování osobního štěstí. V upravené, konečné verzi byla tato část zkrácena a mluví se v ní jen o nezcizitelném právu.

Na štěstí jako takové ale člověk právo nemá. Klíčová je právě možnost osobní štěstí sledovat, usilovat o něj. To lidé dělají již tisíce let. Po hledání jídla, vody a přístřešku je to prvořadá, základní, nedotknutelná a nepopiratelná motivace našeho jednání. Stejně tak je i nezcizitelná.

Jednou z nejvýznamnějších osobností, které se v tomto století štěstím zabývají, je Tal Ben-Shahar. Vyučoval pozitivní psychologii v rámci svých proslulých a hojně navštěvovaných kurzů na Harvardu a v nedávné minulosti přednášel stovkám tisíc lidí po celém světě. Je autorem půltuctu knih o štěstí, které se umístily na žebříčku bestsellerů New York Times a byly přeloženy do více než pětadvaceti jazyků.

Podle Ben-Shahara je squash perfektním nástrojem ke sledování osobního štěstí. Je to vysoce intenzivní intervalový trénink, při kterém se potkáváte s dalšími lidmi a zároveň vyžaduje tolik soustředění, že si mysl odpočine od všeho ostatního. Asi právě proto máme squash tak rádi. Ale o tom více až později.

Squash hrál v Ben-Shaharově úsilí vést šťastný život zásadní roli. Tal se narodil v Izraeli, kde strávil prvních devět let života, poté žil s rodinou až do čtrnácti v malé vesnici vzdálené asi sedmdesát kilometrů od jihoafrického Johannesburgu. Každý den po škole si sám pinkal na squashovém kurtu.

foto: squashmagazine (zleva Tal Ben-Shahar, legendární trenér Mo Yasin a Jansher Khan)

Když se rodina přestěhovala zpět do Izraele, začal se squashi věnovat naplno a věřil, že bude jednou hrát profesionálně. Největší klub v zemi, který se nacházel poblíž Tel-Avivu, měl Tal jen pět minut chůze od domu. V šestnácti získal titul na otevřeném mistrovství jednotlivců Izraele. V předmluvě ke své knize Šťastnější (Happier) píše, že očekával, že mu toto vysněné vítězství přinese štěstí. Když šel ale toho večera spát, cítil jen prázdnotu: „Nechápal jsem to a měl jsem strach. Ty slzy radosti, které mi tekly po tvářích jen o pár hodin dřív, se změnily v slzy bolesti a bezmoci. Jestliže jsem nebyl šťastný ani tehdy, ve chvíli, kdy se všechno zdálo být naprosto dokonalé, jak jsem mohl doufat, že někdy najdu trvalé štěstí?“

Zapřisáhl se, že se stane světovým šampionem. A jak člověk něčeho takového dosáhne? Jednoho světového šampiona si najde.

Jen pár týdnů poté, co odmaturoval, letěl sedmnáctiletý Tal sám do Londýna, aby si zatrénoval ve Stripes, slavném klubu, který sídlil v západní části města ve čtvrti Ealing a kde trénoval i Jansher Khan. Tal chtěl Janshera ve všem napodobit. „Každé ráno běhal víc jak deset kilometrů,“ vzpomíná Izraelec, „tak jsem každé ráno běhal stejnou vzdálenost. Každý den strávil čtyři hodiny na kurtu, tak jsem to dělal stejně. Posiloval hodinu, já taky. Protahoval se hodinu, já taky.“ Během půl roku se Ben-Shahar zlepšil natolik, že dostal pozvánku na trénink s Jansherem, a zakrátko už ho doprovázel i na turnajích, aby se mohl Pákistánec před zápasy rozehrát. Zároveň se v té době Ben-Shahar stal jedním z nejlepších juniorů na světě.

Tělo a hlava ho ale zklamaly. Provázela ho četná zranění, měl problémy se stehenním svalem, třísly, kolenem i bederní páteří, konkrétně s obratli L4 a L5. Zároveň byl velký perfekcionista, myslel si, že se nezlepšuje dost rychle, a tížily ho obavy z neúspěchu. Soustředil se jen na cíl, ne na cestu, která k němu vede, a v pozdějších fázích turnajů se cítil být pod obrovským tlakem. Razil přístup „všechno, nebo nic“. Ve své další knize Cesta k dokonalosti (The Pursuit of Perfect) píše, že nezvládal emoce, zklamání a úzkost. V roce 1991 neuspěl ve finále národního šampionátu a nedokázal tak získat rekordní čtvrtý izraelský titul. Po prohře ale nedával najevo žádný smutek, neměl to zkrátka v povaze.

Zranění ho nakonec donutila zvolnit. „Naprosto mě to odrovnalo,“ píše, „ale i tak se mi zčásti ulevilo – doktoři mi totiž dali přijatelný důvod, jak ospravedlnit mé selhání.“

Ve dvaadvaceti, poté co v Izraeli dokončil povinnou vojenskou službu, přijali Ben-Shahara na Harvard. Začal studovat počítačovou vědu, ale obor ho nebavil. Ve squashovém týmu se mu také nedařilo podle představ. „Na Harvardu mi nejvíc dal profesor Bill Doyle,“ prohlašuje.

Doyle, tehdejší trenér harvardského squashového týmu, nebyl s Ben-Shaharem spokojený. Tal se sice na žebříčku pohyboval vysoko, ale jako by se na hru plně nesoustředil. V prvním roce prohrál se všemi kvalitními soupeři, tedy se squashisty z Princetonu (dokonce dvakrát), Yaleu a Západního Ontaria. Myslel si, že má místo v týmu jisté, a kolektivní aspekty univerzitní soutěže ho moc nezajímaly – předtím v žádném týmu natrvalo nepůsobil. Trénovat chtěl také sám. „Nebyl jsem týmový hráč,“ přiznává v knize Zvol si život, jaký chceš (Choose the Life You Want; jako jediná vyšla kniha i česky v nakladatelství CPRESS – pozn. překl.). „Trénování mě ubíjelo.“

Když byl Ben-Shahar ve druhém ročníku a sezona se rozběhla naplno, Doyle mu jednou nečekaně zavolal. „Dal mi ultimátum,“ popisuje Izraelec. „ ‚Chceme tě mít v týmu, ale ne když by to mělo tým poškodit. Buď jsi v týmu, nebo ne.‘ Zavolal jsem mu za pár hodin. ‚Jsem v týmu.‘ “

Pro Ben-Shahara tak squash najednou znamenal „nejdůležitější lekci na Harvardu“, jak píše. O pár týdnů později hrál klíčovou roli při zisku národního titulu pro svou univerzitu. Poctivě trénoval s týmem a zároveň přešel na jiný obor – zlákalo ho studium psychologie a filozofie. Chtěl vědět, proč mu vítězství ve squashových zápasech nepřinášejí dlouhotrvající pocit štěstí.

foto: squashmagazine (squashový tým Harvardu, zleva Ted Bruenner, Joe Kaplan, Andy Walter, Ben-Shahar a Mike Oh)

Pokud byste se před nějakými jedenácti dvanácti lety ocitli na Harvardu poblíž Memorial Hall, viděli byste davy studentů proudících do Sandersova divadla na přednášku Psychologie 1504. Když tento předmět vedl Ben-Shahar poprvé, byl to ještě seminář s osmi přihlášenými studenty, z nichž dva kurz nedokončili. Rok nato se na předmět díky šeptandě přihlásilo už tři sta studentů a třetí rok skoro devět set. Bývala to největší a nejoblíbenější přednáška na Harvardu, dokonce připravila o dlouholeté prvenství i Úvod do ekonomie.

V médiích se o Ben-Shararovi mluvilo jako o prvním „profesorovi přes štěstí“, a tak po tříletém působení Harvard opustil a začal psát knihy. Žánrově bezpochyby spadají pod osobní rozvoj – nabízejí řadu otázek k zamyšlení, cvičení, která si člověk může vyplnit, a inspirativní citáty. Zároveň ale vycházejí z vědeckého výzkumu a akademických studií, ne z populární psychologie. „Štěstí je celoživotní cesta,“ říká jejich autor. „Neexistují žádná okamžitá řešení. Proto jsem svou první knihu pojmenoval Šťastnější, a ne Štěstí. Někdy je člověk nahoře, někdy dole, tak to zkrátka chodí. Všichni zažíváme něco problematického, nepříjemného: vztek, starosti, smutek, zklamání. Štěstí není binární, nefunguje na principu ‚buď, anebo‘. Je to kontinuum možností.“

Ben-Shahar procestoval celý svět. V Kolumbii mluvil před dvanácti tisíci lidmi, v Číně před pětatřiceti tisíci. Měl vlastní přednášky v televizi v rámci pořadu Základy štěstí (Happiness 101) a vystoupil i v The Daily Show, jedné z nejslavnějších amerických talk show. „Je to fascinující téma,“ přiznal na konci jejich uvolněného rozhovoru moderátor Jon Stewart, „a nedokážu pochopit, jak to, že vám to s ním pořád prochází.“

Ben-Shahar si oženil se svou láskou ze střední školy, strávili tři roky v Izraeli, ale v současnosti žijí se svými třemi dětmi v Brooklynu. Založil také Happiness Studies Academy, kde může člověk online získat certifikát z pozitivní psychologie.

foto: squashmagazine (Tal Ben-Shahar během přednášky na konferenci)

A jak tedy squash pomáhá v cestě za štěstím?

Je to aktivita podobná takzvané bdělé meditaci (u té bylo vědecky prokázáno, že člověka činí psychicky odolnějším a zdravějším). „Squash je meditace v pohybu,“ popisuje Ben-Shahar. „Nutí vás soustředit se. Je to nesmírně prosté. Nic vás nevyrušuje a na kurtu jste izolovaní od všeho ostatního.“ Už v roce 1962 přirovnal squash k meditaci americký sportovní novinář Herbert Warren Wind a jeho postřehy patří k mým nejoblíbenějším: „Jen málokterý sport člověka tak pohltí. Když vstupuje na kurt, možná se stále vrací v myšlenkách k nějakému neodbytnému problému a zkoumá ho ze všech stran, ale squash si vyžádá jeho plnou pozornost, ať už chce nebo ne. A o půl hodiny později obvykle opouští kurt natolik pohroužený do hry, že mu několik minut trvá, než si vůbec vzpomene, jaký že problém mu to předtím nedal spát.“

Dalším aspektem je to, že se člověk nikdy nedočká odměny okamžitě. Jde o cestu samotnou, a ne o cíl, jde o detaily, a ne o celek. „Nestanete se dobrým squashistou tím, že si přečtete knížku nebo se zúčastníte nějakého týdenního letního kempu,“ vysvětluje Ben-Shahar. „Musíte tomu věnovat hodiny a hodiny svého času. Squash vás naučí trpělivosti, naučí vás uvažovat v dlouhodobém horizontu a soustředit se na postupné zlepšování se.“ Squash je obtížný: pokud upustíte squashový míček, nevyskočí vám zpátky do ruky jako ten tenisový nebo raketbalový. Squash je také složitý: různé údery, různé úhly, různé strategie… Před necelými dvaceti lety jsem napsal, že squash je Othello všech sportů – základy pochopíte během chvíle, ale proniknout do hloubky trvá celý život.

Squash je zároveň rychlý a plný energie. Když s tímhle sportem poprvé přišli studenti londýnské školy Harrow v polovině devatenáctého století, nevěděli, že stojí u zrodu aktivity, o niž bude zájem i v hektickém jednadvacátém století. Ale stalo se. Na rozdíl od tenisu nebo golfu člověka pětačtyřicetiminutový squashový zápas naprosto vyčerpá. Ve světě, kde každý někam pospíchá, představuje právě tato skutečnost jeden z důvodů, proč je squash tak přitažlivý.

Squash ale není jen náročné cvičení. Je to perfektní příklad vysoce intenzivního intervalového tréninku (HIIT). Tímhle spojením se označuje koncept, o kterém se mluví už od sedmdesátých let minulého století a nedávno přišel do módy. HIIT klade důraz na střídání intenzivní fyzické aktivity a krátkého odpočinku, jinými slovy: dvacetivteřinová výměna plná sprintů, výpadů a otoček a po ní následuje sedmivteřinová pauza, aby mohl hráč zvednout míček, ohlásit skóre a znovu podat. HIIT zlepšuje kardiovaskulární oběh, urychluje spalování tuků, zlepšuje soustředěnost a zvyšuje kapacitu paměti. Také zvyšuje aerobní i anaerobní kapacitu. Konkrétních způsobů cvičení založených na tomto principu existují spousty od akademiků jako Izumi Tabata, Martin Gibala, Jorge Zuniga a dalších. CrossFit také vychází z konceptu HIIT. Nevýhodou většiny takových cvičení je ale to, že obvykle vyžadují velkou osobní motivaci. „Při squashi se vaše tepová frekvence dostane až na 95 % maxima,“ dodává Ben-Shahar. „Ani si nevšimnete, že cvičíte. Prostě jen hrajete, snažíte se vyhrát další výměnu, další set. Proto squash do konceptu těchto cvičení dokonale zapadá.“

A poslední bod: při squashi poznáváte nové lidi. Pořád s někým hrajete na ligách a turnajích, scházíte se v komisích, v klubech, voláte si… Nikdy se moc nemluví o tom, kolik času strávíme s ostatními mimo kurt nebo v šatnách, kolik přátelství a vztahů navážeme na lokální, regionální, národní i nadnárodní úrovni. Vytváříme tím společenství, která trvají po celý život. Když jedete na turnaj, strávíte na kurtu pravděpodobně mnohem méně času v porovnání s tím, jakou dobu strávíte ten den či víkend či týden v daném klubu. „Hlavním měřítkem blahobytu nejsou peníze nebo prestiž ani úspěch či nějaká vyznamenání, ale čas strávený s lidmi, na kterých nám záleží a kterým zase záleží na nás,“ píše Ben-Shahar v jedné ze svých knih. Squash tyto zásadní společenské vazby pomáhá budovat a rozvíjet. „Je to naše nejhodnotnější měna. Naše štěstí skutečně měříme časem stráveným s lidmi, na kterých nám záleží a kterým zase záleží na nás,“ opakuje. A squash nám tento čas poskytuje stejně jako jakýkoliv jiný sport.

Anglický výraz pro „štěstí“, happiness, pochází ze skandinávského happ, což znamená „šťastná náhoda“. Stejný kořen mají slova jako happenstance („náhoda“, „shoda okolností“) či haphazard („nahodilý“, „zmatený“, „náhodný“). Možná za to tedy může jen šťastná náhoda, že squash je pro hledání našeho štěstí dokonalým sportem.

autor: James Zug
překlad: Jirka Hron
zdroj: squashmagazine.ussquash.com (redakčně kráceno)