Camille Serme: francouzská jednička a pátá hráčka světa, která se poprvé dostala do světové desítky, když jí bylo teprve 21 let. Přesto si ale tato v dubnu třicetiletá squashistka nemyslí, že toho dokázala dost, aby si jí ve squashovém světě lidé pamatovali, kdyby teď skončila. Celkem zatím získala 13 titulů, z toho British Open (2015). US Open (2016) a TOC (2017). Tuto skromnou a otevřenou paní - provdala se v prosinci 2018 za dlouholetého partnera Quentina Urbana - Vám blíže představíme v tomto rozhovoru. Při něm se například svěřila s tím, jak prožívala své začátky na světovém okruhu a o pár let později výhry největších titulů nebo čím by se živila, kdyby squash nehrála.

Než se dostaneme ke squashi, vzpomeneš si, čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?
Jako dítě jsem nikdy nesnila o tom, čím budu v budoucnu. Vyloženě jsem nevynikala v žádném předmětu ve škole, takže jsem o žádné práci moc nepřemýšlela. Myslím ale, že jsem od mala věděla, že bych chtěla dělat něco se sportem.

Mnoho mladých sportovců hledá kompromis mezi školou a tréninky, případně turnaji. Jak jsi to zvládala ty?
Měla jsem štěstí, chodila jsem na střední školu pro sportovce (INSEP – národní sportovní institut), která mi umožňovala trénovat dvakrát denně. Na tomto institutu jsem zůstala i na bakalářské studium. Při výběru mého oboru pro mě bylo prioritou to, abych mohla trénovat a hrát, což tato škola umožňovala. A protože jsem od mala měla ráda fotografování, nakonec jsem si z jejich nabídky vybrala žurnalistiku, do které bylo fotografování zahrnuto.

Přemýšlela jsi někdy o tom nejít na vysokou školu a věnovat se jen squashi?
Ne, věděla jsem, že chci mít něco v záloze, kdyby se mi ve squashi nedařilo nebo by třeba přišlo zranění. Mí rodiče také chtěli, abych ve studiích pokračovala.

Vzpomeneš si na své začátky na profesionálním okruhu? Kolik ti bylo?
Nepamatuji si přesně můj první turnaj, určitě jsem hrála nějaké PSA turnaje ve Francii, když mi bylo kolem patnácti let. Vzpomínám si ale, když jsem jela poprvé sama na turnaj, to mi bylo asi osmnáct. Turnaj se konal v Holandsku, těsně po Mistrovství Evropy do 19-ti let, které jsem ten rok vyhrála potřetí. Pamatuji si, že pro mě bylo velmi těžké a stresující jet sama, neznala jsem moc hráček. Měla jsem radost, že turnaj hrála také Lucie Fialová, kterou jsem znala z juniorů.

Jaké byly v té době tvé ambice? Věřila jsi, že se jednou dostaneš na vrchol?
Chtěla jsem stoupat na žebříčku. Věděla jsem, že v Evropě patřím k těm nejlepším, ale ve světovém měřítku jsem před sebou ještě měla dlouhou cestu.

Je nějaká vzpomínka z této brzké éry, která se ti vryla do paměti?
Pamatuji si na jeden z mých první turnajů v Americe, kam jsem jela s Coline (Aumard, francouzská dvojka), když nám bylo dvacet. Letěly jsem spolu do Chicaga a pak jely pár hodin autobusem do nějakého menšího města. Vzpomínám si, že se ten turnaj pořádal na jednom jediném kurtu, který byl postavený v rodinném domě. Ti šílenci měli squashový kurt doslova v jejich kuchyni. Doteď si na to velmi dobře vzpomínám, přišlo mi to neuvěřitelné. Obě jsme na tomto turnaji velmi brzy vypadly a tak jsme se jely podívat na nedalekou mormonskou vesnici. Tento turnaj mi opravdu utkvěl v paměti, ale ne kvůli mému výkonu.

Co bylo zlomem, díky kterému ses dostala mezi ty nejlepší? Přišla nějaká změna?
Myslím, že jsem potřebovala nějaký čas na to přizpůsobit mou hru seniorské kategorii. Trvalo mi to asi dva roky. V juniorech byly výměny relativně krátké a také jsem v Evropě vyhrávala docela snadno.

Měla bys nějakou radu pro juniorky, které se chystají na to stát se profesionálkami?
Samozřejmě bych jim řekla, že musí hodně trénovat. Chápu, že se jim občas nechce po škole na trénink, raději by šly někam s kamarády. Pamatuji si, že jsem taky občas chtěla být "normálním" dítětem, mrzelo mě, že nemůžu jít ven, ale v těch chvílích jsem si připomínala, že squash je mnohem důležitější, díky němu můžu cestovat a poznávat nové věci. Narozdíl od mých kamarádů.

Jaké jsou podle tebe klíčové schopnosti, aby hráčka ve squashi uspěla?
Je těžké být squashovým hráčem, protože důležitých schopností je opravdu hodně. Musíš být rychlá, ale zároveň vytrvalá. Houževnatá, protože je to boj a protivník je na tom samém hřišti, kvůli čemu také často dochází ke kontatku.

Jaké jsou podle tebe rozdíly mezi průměrným a top hráčem?
Nejdůležitější rozdíl je podle mě v hlavě. Top hráči jsou mentálně velmi silní. Věří si, ví, že vydrží hrát dlouho, že dokážou být rychlí, že umí zahrát jakýkoli úder. Rozdíl je tedy podle mě v psychice, v tom mají navrch.

Ve sportu je hodně pověrčivých lidí. Jsi jednou z nich?
Myslím, že spíš ne. Dřív jsem byla trochu pověrčivá, přemýšlela jsem o oblečení, které mi nosí štěstí nebo jsem si na zápas nachystala náušnice pro štěstí, které jsem dostala od rodičů. Vtipná věc se mi ale přihodila na US Open. Na finále mi zbylo už jen oblečení, ve kterém jsem měsíc předtím prohrála se Sarah Jane Perry v prvním kole. Zeptala jsem se trenéra, jestli si myslí, že bych v něm měla hrát, a ten mi řekl, že samozřejmě, přece nejsem pověrčivá. Myslím, že tohle byl pro mě zlom, kdy jsem si uvědomila, že taková opravdu nejsem. Možná i díky tomu, že jsem to finále vyhrála.

Ve své kariéře už jsi toho hodně dokázala. Je nějaký úspěch, na který jsi vyjímečně hrdá?
Myslím, že nejpyšnější jsem na to, jakou stopu se mi již podařilo zanechat ve Francii. Vím, že jsem vyhrála pár velkých světových turnajů, ale nejsem si jistá, jestli je to dost na to, aby si mě lidé pamatovali. Ale na tyto tituly jsem samozřejmě velmi hrdá, každý je pro mě důležitý z jiného důvodu. British Open byl můj první velký titul, US Open jsem vyhrála během velmi těžkého období, takže jsem to vůbec nečekala, a TOC je velmi speciální, hrát v Grand Central je úžasný zážitek sám o sobě. Je těžké vybrat ten nejdůležitější.

foto: archiv Camille Serme

A na co jsi hrdá ve svém soukromém životě?
Na svou rodinu. Jsem velmi hrdá a myslím, že mám velké štěstí mít kolem sebe takové rodiče, bratra, manžela (Quentin Urban) a všechny lidi kolem mě, kteří mě podporují.

Naopak je něco, čeho lituješ?
Zatím nechci přemýšlet o mých zklamáních, má kariéra ještě není u konce. Vždy se snažím z prohry poučit. Uznám, že se mi něco nepovedlo, ale snažím se to použít k dalšímu vývoji a víc nad tím už nedumat. Samozřejmě jsem ale některé prohry prožívala více než jiné. Například již zmíněná prohra s SJ Perry byla těžkým momentem. Po zápase mi trenér řekl, že je možné, že už mi nemá co dát, a že bych měla zkusit trénovat s někým jiným. Tohle mi nikdy předtím neřekl, takže mě to velmi zaskočilo.
Velmi těžce jsem také nesla prohru s Nouran Gohar ve čvrtfinále mistrovství světa (2015). Vzpomínám si, že jsem byla velmi smutná ještě dva týdny po této porážce, i když jsem byla doma s Quentinem. Dokázala jsem se zničehonic rozbrečet. Toto mistrovství světa pro mě bylo velmi důležité, opravdu jsem se na něj připravovala a prohrát takhle brzy pro mě bylo těžké.

A jak říkáš, US Open jsi vyhrála, když jsi od sebe nic neočekávala.
Často hraju nejlépe, když ode mě nikdo nic neočekává. Pracuji na tom, abych zvládala ten tlak, s mým mentálním koučem.

Jaké jsou tvé cíle na tohle mistrovství světa v Chicagu?
Mým cílem je tohle mistrovství vyhrát, ale snažím se uvědomit si, že když to nevyjde, není to konec světa. Snažím se na sebe nedávat tolik tlaku. Učím se příjímat fakt, že je to mým cílem, ale že se může stát, že v danou chvíli nebudu hrát dobře nebo, že ostatní budou hrát líp.

Jaké jsou tvé další cíle pro tuto sezónu?
Mým cílem pro tuto sezónu bylo vyhrát další velký turnaj. Už dva roky jsem žádný nevyhrála. Taky bych moc ráda letos vyhrála mistrovství Evropy týmů. Myslím, že na to máme, uvidíme.

Věříš, že se squash konečně dostane na Olympijské hry? A co by to pro tebe znamenalo?
Chci tomu věřit, v kampani se hodně angažuji. Znamenalo by to pro mě opravdu hodně. Už se o tom mluví tak dlouho, je to pro squash opravdu velký cíl. A pro squashisty taktéž. Moci soutěžit na Olympijských hrách by pro mě znamenalo víc než vyhrát mistrovství světa. Mám kolem sebe hodně sportovců, kteří tuto možnost měli, a ti potvrzují, že pro sportovce není nic většího než závodit na Olympijských hrách.

Pokud se squash dostane na OH, bude to za pět let. Plánuješ v té době tedy stále hrát, nebo máš jiné projekty?
Pokud to vyjde, určitě chci stále hrát. Soutěžit na OH by bylo dalším splněným snem. Dozvíme se to na konci roku 2020, takže do té doby nechci příliš řešit jiné životní plány. Pokud se squash nedostane a budu spokojená s tím, čeho jsem ve své kariéře dosáhla, možná s profesionálním hraním skončím. Ale čím jsem starší, tím víc si myslím, že ve squashi zůstanu i po aktivní kariéře. Nemyslím si, že budu moci úplně odejít ze squashového prostředí.

A co založení rodiny?
Před pár dny jsem o tom mluvila s mým trenérem na fyzičku. Ptala jsem se ho, jestli je připraven mě dostat po porodu znovu do formy, pokud se squash dostane na OH. V mé hlavě mám plán, že pokud to vyjde, budeme mít první dítě a pak se vrátím na Olympijské hry.

Díky squashi hodně cestuješ, máš nějaké oblíbené místo?
Mám velmi ráda Spojené Státy. Mám ráda velké města, miluju Paříž, města, ve kterých se toho dá spoustu dělat. V Americe by to byl New York, Chicago, San Francisco. Taky mám ráda slunce, takže El Gouna v Egyptě je super. Neumím si ale moc představit, že bych bydlela jinde. Quentin by rád bydlel v Americe, asi ale ne napořád. Pro mě je těžké si to představit, asi chybělo by mi francouzské jídlo.

Když už jsme narazily na jídlo, je u tebe francouzská kuchyně na prvním místě?
Miluji francouzské sýry. Celkově francouzské jídlo, ale když se vracím z turnaje, většinou si nejdříve dám sýr a bagetu. (smích) Doma ale moc francouzská jídla nevaříme. Já teda nevařím vůbec, o to se stará Quentin. Když ale jíme v restauracích, často je měníme. Já mám hodně ráda sushi a asijskou kuchyni, Quentin zase pizzu.

A na závěr, jaké jsou tvé další schopnosti o kterých by lidé měli vědět?
Moc ráda zpívám. Kdybych nebyla sportovkyně, je možné, že bych se věnovala zpěvu. Moc by mě bavilo hrát v muzikálech například, taky moc ráda tancuju.

rozhovor vedla: Anna Serme