V prvním a druhém dílu svého seriálu se Tony Griffin věnuje problematice sledování míčku a tomu, jak může i tento faktor ovlivnit hráčovo chování ve složitých situacích. V dílu třetím se věnuje diferenciálnímu učení (differential learning) jako možnému protikladu k zavedeným trenérským technikám.

Pro hráče i trenéry je při jejich squashovém vývoji největší výzvou ochota experimentovat, zkoušet nové věci a pohyby. Řadu zavedených tréninkových metod, které roky praktikujeme na kurtech, se teď snaží relativizovat takzvané diferenciální učení, systém vyvinutý na základě několikaletého výzkumu profesorem Wolfgangem Schöllhornem na univerzitě v německé Mohuči.

Ochotu zkoušet nové postupy a přispět tak ke změně také limituje naše vlastní ego a různé naše neopodstatněné domněnky, jako když sami sobě nebo trenérovi řekneme: „Tohle nejde,“ nebo něco podobného. Opačným extrémem je to, když se někdo tváří, že všechno ví – tak vypadá přehnané ego, které nám brání v tom, abychom zaregistrovali a využili příležitost ke změně. Jsem si jistý, že každý z nás takové squashisty zná.

Mé poznatky přímo souvisejí jednak s reakcemi – kladnými i zápornými –, které jsem zaznamenal u studentů na Schöllhornově konferenci o procesu diferenciálního učení, jednak s mými vlastními vžitými názory na trénování squashe. Zprvu jsem pochyboval o tom, že Wolfgangův přístup může přinést tak zásadní změny, jak sám tvrdí.

Níže najdete graf shrnující výsledek Wolfgangova výzkumu, který srovnává různé tréninkové systémy včetně diferenciálního učení. (Osa y označuje vývoj v učení a čas, osa x úroveň „šumu“ /viz níže/ a množství jevů založených na náhodě. Na křivce jsou zleva doprava zaneseny: prosté opakování jednoho úderu, série cvičení o přesně daném počtu úderů, variabilní trénink /rychlé střídání cvičení, která se zaměřují na jednu komplexní herní činnost – například střelba z různých pozic v basketbalu/, rozptýlená praxe /při ní jsou „pokusy o vykonání několika úloh v praxi promíchány“/, diferenciální učení a nahodilé pohyby – pozn. překl.)

panerai replica watches

Tyto závěry vycházejí z letitých výzkumů, prováděných pomocí srovnávacích testů v několika sportovních odvětvích. Wolfgang se svými kolegy sledoval různé tréninkové skupiny, které po určitou dobu (například osmi týdnů) trénovaly různými způsoby. Poté porovnal u jednotlivců i celých skupin výsledky a změny ve výkonech.

Jak vidíte v grafu, prosté opakování jednoho úderu je nejméně efektivní forma učení a zlepšování se, což nás nutí pochybovat o tom, že když takto opakujeme jediný úder tři nebo pět minut, je to prospěšné, když to děláme osm minut, je to ještě dvakrát tak prospěšnější, a když vydržíme ještě déle, pomůže nám to ještě víc.

Diferenciální učení spočívá v tom, že člověk v podstatě dělá tatáž cvičení jako při normálním tréninku, ale s menším počtem opakování, takže se cvičení či aktivity neustále střídají. Můžete během tréninku klidně na chvíli přejít i k činnosti, která s ním nesouvisí, a pak se k tréninku zase vrátit.

Na základě procesu zvaného neurální adaptace (obecně řečeno jde o snižování citlivosti smyslové soustavy v reakci na konstantní vystavení určitému podnětu: když si člověk například vezme nové oblečení, vnímá pokožkou to, že má na sobě něco nového, ale časem si zvykne – pozn. překl.) doporučuje Wolfgang jen tři opakování pro každou činnost či cvičení. Nejsem si jistý, jestli se dá tento počet uplatnit i u squashe, ale ve srovnání s běžným počtem opakování při obvyklém tréninku tu i při vícero opakováních vzniká značný rozdíl a prostor pro experimentování.

Sám jsem zjistil, že optimální počet se daleko spíš blíží Wolfgangovu doporučení než tomu, kolikrát obvykle opakujeme úder či cvičení při běžném tréninku. Zároveň ale platí, že nejde úplně srovnávat cvičení boast–drive například s tréninkem drop shotů nebo s individuálním tréninkem. Každý hráč či trenér musí najít to, co mu vyhovuje a co mu pomůže posunout se dál.

Diferenciální učení pracuje s jevem, který Wolfgang popisuje jako „šum“ (noise). Co to vlastně je? Technicky vzato je šum jakýkoli nežádoucí ruch v signálu. Představte si, že je hráč při tréninku napojen na přístroj, který monitoruje mozkovou činnost. Wolfgang si všiml, že pokud dojde ke změně činnosti či cvičení, přístroj ukáže rozkolísanou křivku naznačující zvýšenou mozkovou aktivitu – právě to Wolfgang nazývá „šumem“.

Jestliže hráč při tréninku upadne do rutiny, přístroj ukazuje hladce plynoucí křivku. Wolfgang dokázal, že vývoj a zlepšení přicházejí tehdy, pokud v mozku dochází k „šumu“: právě změnou cvičení či aktivity člověk tento „šum“ vytváří častěji a teoreticky má tak větší šanci dosáhnout zlepšení.

Rolex Replica Watches To samo o sobě samozřejmě není všelék a častější změny aktivit jako takové nejsou tím nejpodstatnějším. Co se stane, když začneme s novým cvičením? Tělo i mysl se musejí „nastavit“ na novou aktivitu. Člověk se jinak pohybuje, provádí jiný úder za jiným účelem a vědomě či podvědomě se soustředí jen na přítomnost, což znamená, že nesrovnává s předchozím cvičením ani neuvažuje o tom dalším. Proto na začátku každé nové aktivity vzniká více „šumu“.

Jakmile se člověk při cvičení dostane do rytmu, přístroj na měření mozkové aktivity bude opět ukazovat hladkou křivku, což naznačuje, že se tělo na cvičení „nastavilo“ a zvyklo si na něj. V této fázi je otázkou, zda si upevňujeme to, co již umíme, nebo zda pracujeme na zlepšení.

Osobně jsem to měl tak, že když jsem se třeba při cvičení boast–drive dostal do rytmu, mohl jsem začít přemýšlet o dalším cvičení nebo o tom, co si dám k obědu, nebo jsem si začal všímat lidí za sklem. Teď si říkám, že jakmile jsme se dostali přes onu počáteční fázi, často jsem se při tréninku nesoustředil na přítomný okamžik.

Když jsem v minulém životě – ještě jako aktivní hráč – trénoval s Rossem Normanem, získal jsem z první ruky zkušenost s tím, jak se má člověk soustředit na přítomný okamžik. A většinou to vedlo k tomu, že jsem z kurtu odcházel poražený. U Rosse totiž neexistovalo, že by někdy zahrál míček bez jasného úmyslu či záměru. Měl výjimečnou schopnost soustředit se na každý detail své hry v každém okamžiku zápasu.

Minulý rok jsem hrál s Borjou Golanem a asi vás nepřekvapí, že jsem u něj zaznamenal podobně intenzivní soustředění. Většina hráčů sice nezřídka pracuje s častým opakováním jedné činnosti či cvičení, ale jen málokterému se podaří dosáhnout světové úrovně, tudíž je k získání téhle schopnosti určitě zapotřebí i něčeho jiného. Proto bychom se měli snažit přemýšlet nekonvenčně a nebát se experimentovat a provést změnu.

Koncept Gevolution vychází právě z metody přidávání rozličných aspektů v tréninku a jejich variování, což pomáhá vytvořit víc „šumu“ a tím pádem vede i k rozvoji schopností daného hráče. V posledních dvou článcích jsem například psal o různých aspektech při sledování míčku. Myslíte si, že čím více se na sledování míčku soustředíte, tím více „šumu“ se tvoří? Stejně tak se ale můžeme bavit o tom, jak „šum“ souvisí se základními pohyby, což chci probrat v dalších článcích.

autor: Tony Griffin
překlad: Jiří Hron
zdroj: squashmad.com