Diego Elias: další Jansher Khan?

02.05.2017 07:29

O mladém Peruánci Diegu Eliasovi slýchá squashová veřejnost v poslední době čím dál častěji. A není divu: v lednu na Turnaji šampionů vyřadil ve čtvrtfinále Marwana Elshorbagyho a na nedávno proběhlém turnaji v El Gouně porazil v prvním kole Aliho Faraga. Článek Roda Gilmoura pro časopis Squash Player nabízí bližší pohled na tohoto talentovaného squashistu.

Mnoho bývalých squashových hvězd považuje Diega Eliase za nového Janshera Khana. Až teď si ale tento mladý Peruánec uvědomil, že pokud chce tomuto označení dostát, musí tomu odpovídat i jeho výkony. Proto je také vidět, že se tento dvacetiletý mladík v posledních měsících pokouší nastartovat svoji kariéru a udělat další krok mezi ty úplně nejlepší hráče světa.

Nevázaný životní styl, který si juniorský mistra světa a vítěz juniorského British i US Open užíval mimo kurty, je už minulostí. Místo toho teď hledí Elias na dráhu profesionálního squashisty s novým elánem.

„Volnost mám rád, ale snažím se krotit,“ říká o své slabosti pro noční život. „Už nebudu takový poděs, přestanu s tím, protože jsem si užíval až moc. Loňský rok jsem zažil hodně zábavy, ale teď se chci soustředit hlavně na squash a chovat se podle toho. Občas jsem slýchal, že mě lidi mají za příštího Janshera Khana, ale na kurtu jsem byl hrozně unavený. Chci přestat dělat hlouposti, stoupat žebříčkem nahoru a zase si squash užívat.“

O více než deset let dříve, než si Elias vysloužil pozornost squashového světa svým vítězstvím v kategorii do sedmnácti let na British Junior Open 2013, si jako malý hrál u strýčkova domu v Limě, když na druhé straně parku zaslechl střelbu, kterou měli na svědomí lupiči. Tehdy sedmiletý Elias se okamžitě rozeběhl zpět do strýčkova domu.

Den nato se probudil v nemocnici a vůbec si nevzpomínal, co se stalo. Plnou rychlostí do něj totiž narazilo policejní auto, které lupiče pronásledovalo. „Letěl jsem několik metrů a spadnul přímo na hlavu,“ vypráví. „Ztratil jsem přitom botu, přesně jako to člověk vídá ve filmech. V nemocnici jsem strávil víc jak týden.“

Elias skoro přišel o život, ale teď už na onu chvíli vzpomíná s humorem. Ovšem nebýt jeho bleskového útěku, možná by už o své slibně se rozvíjející kariéře nikomu vyprávět nemohl. A příběh je to vskutku zajímavý. V roce 2013 triumfoval na British Open jako jeden z níže nasazených hráčů. Když jeho otec a trenér v jedné osobě Jose Manuel vběhl na kurt s peruánskou vlajkou, neobešlo se to bez slz.

„Byli jsme nadšení,“ vzpomíná Elias. „Volala nám snad celá rodina i lidi, co mě sponzorovali dřív, když jsem teprve začínal objíždět první turnaje. Asi nikdo si nemyslel, že bych mohl vyhrát. Ve čtvrtfinále jsem porazil nasazenou jedničku a všechny zápasy jsem vyhrál 3:2 na sety. To byl skvělý pocit a potom jsem začal trénovat ještě usilovněji.“ Poslední dva roky školy nakonec absolvoval online – „nikdy jsem nebyl nějaký postrach nebo tak něco,“ říká. „Ve škole jsem měl dobré známky,“ – a krátce poté přišel průlom v kariéře.

Stalo se tak v červnu 2014, kdy Elias na divokou kartu startoval na PSA turnaji Regatas Resistencia Open v Argentině a podařilo se mu dokráčet až k trofeji pro vítěze. Následující den se ocitl v první stovce světového žebříčku a o tři měsíce později poprvé ovládl i mistrovství světa juniorů. Rok nato se mu podařilo tento úspěch zopakovat a stal se tak po Egypťanech Ramym Ashourovi, Mohamedu Elshorbagym a Marvanu Elshorbagym teprve čtvrtým hráčem v historii, který dokázal triumfovat na mistrovství světa juniorů hned dvakrát.

Od začátku sezóny 2015/2016 se účastnil všech velkých turnajů a letos v únoru vystoupal v žebříčku až na dvaadvacátou pozici, tedy nejvýše v kariéře. Na lednovém Turnaji šampionů se poprvé dostal do hlavní soutěže, aniž musel hrát kvalifikaci, a v prvním kole narazil rovnou na pozdějšího finalistu Gregoryho Gaultiera.

„Pro mě jako pro hráče ze třetí desítky žebříčku byl Greg ten nejhorší soupeř, kterého jsem si mohl přát,“ tvrdí Elias. „Squashisty na nižších úrovních prostě smázne. Sám jsem to zažil na vlastní kůži. Na kurtu to s ním rozhodně nebyla procházka růžovým sadem!“

Pro Eliase se jednalo asi o nejnáročnější zápas od chvíle, kdy ve třech letech poprvé držel v ruce raketu. Na kurty ho to táhlo už od malička, ať na ty squashové nebo na ty tenisové v klubu Terrazas Miraflores v Limě. Blízko klubu žijí odděleně oba Eliasovi rodiče, takže mladý Peruánec střídavě zůstává u jednoho či u druhého. Když zrovna přebývá ve svém rodném městě, ráno trénuje, odpoledne jde na pláž a v podvečer má další trénink. Pohodový život, přesně podle Eliasova gusta.

Jeho dokonalá koordinace ruka-oko pramení právě ze skutečnosti, že si mohl squashovou raketu osahat už v tak útlém věku. Ve třinácti letech se Elias účastnil squashového mistrovství Jižní Ameriky v kategorii do patnácti let a prohrál až v semifinále. Vypadnutí z turnaje ho natolik naštvalo, že se rozhodl vzdát se tenisu a věnovat se jen squashi, aby mu další trofeje už neunikly.

Když o rok později pozval Eliase jeden jeho kamarád do Toronta, aby zde strávil nějaký čas a zatrénoval si, Peruánec dostal příležitost setkat se s Jonathonem Powerem, bývalým světovým šampionem z Kanady. Ti dva se okamžitě stali přáteli. Elias začal do Kanady cestovat častěji a Power mu od té doby čas od času dělá mentora. „Jonathon mi hodně pomáhá,“ říká Elias. „Prostě si rozumíme. Líbí se mu moje povaha a ví, co mi má říct.“

Elias má tento rok nakročeno do první světové dvacítky a může čekat podporu od peruánské vlády. V roce 2019 totiž Lima hostí Panamerické hry a Elias bude jednou z tváří tohoto dvoutýdenního sportovního svátku. Před dvěma lety získal ocenění pro peruánského sportovce roku do třiadvaceti let, díky čemuž se stal mezi lidmi známějším, ale hry v roce 2019 mají jeho kariéru posunout ještě dál.

Elias Panamerické hry vidí jako „největší sportovní událost hned po olympiádě“, alespoň co se Američanů týče. Před dvěma lety prohrál ve finále dvouhry s Kolumbijcem Miguelem Angelem Rodriguezem. Za dva roky by chtěl zlato. „To stříbro tehdy byla senzace,“ vzpomíná. „A v tom roce to byla taky vůbec první medaile pro Peru, takže i díky tomu to mělo zvláštní náboj.“

Na chvíli se tak v Peru stal squash sportovním tématem číslo jedna. V současnosti se ale jeho popularita nemůže měřit s nejoblíbenějšími sporty Peruánců – fotbalem, volejbalem nebo závody na motorkách. Squash nemůže konkurovat ani tamnímu rozšířenému koníčku, totiž kohoutím zápasům.

Eliasova rodina ještě před několika lety chovala vlastní kohouty, a přestože jsou zápasy terčem časté kritiky – během některých mají kohouti k levé noze dokonce přivázané čepele od nožů –, v Limě se z nich stalo cosi jako náboženství. „Ne všem se to líbí,“ potvrzuje Elias. „Ale s tátou na ně pravidelně chodíme.“

Ať už jde o squashové úspěchy na British Open nebo kohoutí zápasy, otec se synem sdílejí pevné pouto. Jose Manuel ví, že jeho potomek má talent. A vědí to i bývalí squashoví šampioni. Jako první Eliase k Jansherovi přirovnal Geoff Hunt, zatímco Power o něm tvrdí, že v sobě má něco z Janshera a Lee Beachilla.

„Taková kombinace není k zahození,“ připouští Elias. „Když to slyším, říkám si, že mě lidi asi respektují. Snažím se věnovat squashi na sto procent a uvidíme, kam se dostanu. Vždycky jsem věděl, že můžu být v první desítce, a možná právě kvůli tomu jsem squashi v posledních letech nedal tolik, kolik jsem měl.“

překlad: Jiří Hron
zdroj: squashplayermagazine

jsem teprve začínal objíždět turnaje

Zobrazit komentáře »